OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zádumčivé smyčcové intro od Mathieu Pascala otevírá dveře k novému materiálu od konopného extrémního komanda z Francie vydávajícím pod domácí stájí L´inphantile Collective. ZUBROWSKA vždy měla vlastní rukopis, který si držela navzdory trendům a ten si naštěstí zachovává i nyní. Ačkoliv jde stále o kombinaci death metalu a hardcoru, nikdy bych v souvislosti s nimi nešermoval pojmy jako je deathcore. Dědictví jejich zdivočelých grindcorových kořenů lze vystopovat i dnes, to ale postupně přechází do pozadí. Bujná vroucí krev v srdci těchto jihozápadních frantíků tepe stále.
"Tohle rozhodně není žádný deathcore!"
Toto EP se snaží být přístupnější a možná i pestřejší než předchůdce. Často toho dosáhne tak, že vokál spadne do mluvených deklamací nebo z křiku velmi dynamicky přechází do brutálních hlubokých growlů a naopak. V tomto bývalý kytarista a v současnosti zpěvák kapely Nutz dokáže velmi záživně experimentovat. Podobně pestré to je i na instrumentální straně. Od vyvýškovaných honiček kytar, přes jednoduché akordovky a punkové uháněčky až k hutnějším zářezům a deathmetalovým techničtěji orientovaným extrémům. Všude tam si hoši od řeky Garonny udržují ve své kolekci pěti skladeb stále atmosféru a punc osobitosti. Kapele se opět podařilo spojit extrémní žánry do homogenního a dobře fungujícího celku, který není utopen v šedi.
8 / 10
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.