Téma otroctví a rasové segregace si stále více hledá cestu do mainstreamu. Loni na oscarech bodoval „Černobílý svět“, závažně se tvářící operetka o americkém rasismu v 50. letech minulého století, která si téma kontinuálně pletla se sociální pohádkou a divákům předhazovala laciná sousta k pohrdání i dojetí. Letos se bude o zlaté sošky ucházet ambiciózní Spielbergův „Lincoln“, který boj za zrušení otroctví inscenuje jako velké dějinné divadlo, v němž proti sobě stojí jasně definované zlo a neposkvrněné (a neposkvrnitelné) dobro. Nad všemi pokusy uchopit téma možností svobody pro utlačované ale s drzostí sobě vlastní vyčnívá Quentin Tarantino a jeho negr s bouchačkou, který se utrhl z řetězů.

„Django“ je typickým filmem zavalitého amerického provokatéra už jen tím, jak vesele fixluje s žánry. Původně se hovořilo o Tarantinově spaghetti westernu, ten je ale nakonec jen jednou z vrstev. Režisér a scenárista si z něj vypůjčil dílčí prvky a postupy (některé formální postupy, morálně nejednoznačné postavy, epizodickou strukturu vyprávění) a se svéhlavostí sobě vlastní vyprodukoval bezmála tříhodinový pistolnický epos, který přepíná mezi žánrovou vážností i vznešeností a zcela očividně pulpovými elementy, které z „Djanga“ dělají svéráznou postmoderní verzi v 70. letech populárního sub-žánru blaxploitation (akční filmy se silnými emancipovanými černošskými hrdiny, určené primárně černému publiku). Jinými slovy pokud půjdete na film s touhou vidět důslednou poctu westernu, odejdete nejspíše s tasenými kolty hněvu.

Černej frajer se špínou za nehty

Autor k němu přistupuje s nadšeneckou úctou, ale bez zbožné piety. Už jen to, že žánr kdysi patřící neomylně k identitě „dobrého bílého muže s bouchačkou“ (ať už v USA postřílí šílený střelec kolik chce dětí, vždy nějaký ochránce hodnot z NRA zaručeně zacituje kovboje Johna Wayna), zasvěcuje Tarantino černému hrdinovi, bývalému otrokovi, kterého z okovů vysvobodí svérázný německý zubař a lovec odměn Dr. King Schulz a spolu se vydají na krvavou cestu za Djangovou zotročenou ženou. Ústřední tematickou linií Djanga není ani tak pomsta, jak se zpočátku může zdát, ale vývoj hlavní postavy, která se z poníženého služebníka přemění v sebevědomou osobnost vysmívající se rasovým i společenským (občas i žánrovým) stereotypům.

Django neobývá svět s jasně vymezeným dobrem a zlem. Naopak, to, co během své poutě za milovanou ženou pochopí, je, že nelze žít bez toho, aby se člověk ušpinil. Ani tak ušlechtilý čin jako boj za svobodu se neobejde bez špíny - a tahle špína ulpívá a nedá se smýt ušlechtilými frázemi o „nutném zlu“. Tarantino se o to ani nesnaží. Svého hrdinu často staví do pozice, v níž je pro své okolí krutý a odporný, v žádném případě nepřipomíná klišovitého ochránce slabých a bezmocných. Když jedna ze záporných postav označí Djanga za jednoho negra z deseti tisíc, rozhodně nemluví o spasiteli a vyvoleném, ale o člověku, který pochopil, že ve světě lze přežít jedině bez skrupulí a snahy zůstat za každou cenu morálně bezúhonný. Skvělé je i to, jak temnou stranu hrdiny zrcadlí postava černého kolaboranta Stephena (Samuel L. Jackson).

O to víc si pak člověk užije, když Django na konci „povstane“ stylem, který ošuntělá kina na perifériích nutí k potlesku, řevu, pískání a házení pochutin. Snad poprvé máme u Tarantina čest s postavou, která se výrazně vyvíjí, někam směřuje a reflektuje tenkou hranici mezi (provinilou) zábavou a odpudivou brutalitou. Tolik kritizovaný „estét krvavých tapet“ jasně tematizuje pokrytectví, které nám není vlastní jen jako divákům, ale i jako morálním tvorům - slastně si užíváme chvíle, kdy Django kostí neomylnou palbou osazenstvo bavlníkové plantáže, ale scénu, v níž psi cupují otroka, prožíváme jako otřesnou zkušenost. Pohoršujeme se nad tím, když někdo kupčí s otroky, ale to, že Schultz prodává mrtvá těla psanců za hrst dolarů navíc nám přijde fér. A Django sám toto pokrytectví připomíná. Je tedy něčím víc než jen pulpovým frajerem, který postřílí partu hajzlů (zjedná dobro) a odjede vstříc slunce východu.

Tarantino nám podobně jako v „Hanebných panchartech“ nabízí film jako popkulturní herní pole, na němž můžeme čelit dějinným traumatům a přehlíženým předsudkům. Způsob, jakým znevažuje velké mýty bílé nadřazenosti a zároveň klade provokativní otázky po slabosti těch, kteří se před ní sklánějí, je znovu nesmírně zábavný, byť zdaleka ne dotažený (některé věci jsou spíš nadhozené než funkčně zapojené). „Nespoutaný Django“ je dost možná nejotevřenější a nejnekorektnější reflexí otroctví ve filmu a to, že podobnou herezi dobře tráví i „potrefená husa“ amerického publika, je do značné míry zásluhou žánru. Jenže Tarantino toho nezneužívá, neschovává se za alibi „hele, dyk je to jenom jako béčko, ne, tak se bavme“. Dovede zalahodit, ale zároveň být neúprosně upřímný.

Skutečnou slabinou „Nespoutaného Djanga“ jsou tak věci dotýkající se spíše formy a struktury filmu. Epizodické vyprávění není z nejpropracovanějších. Film vlastně začíná dvakrát, stejně tak dvakrát končí a občas se rozpačitě rozhlíží na místě. Nutnost jej na poslední chvíli přestřihat vyvolala jak několik humorných paradoxů (přibývající a ubývající pivo ve sklenici během dialogu), tak chvilkové dojmy, že některým segmentům chybí kontext a visí ve vzduchu. Smrt Tarantinovy dvorní střihačky Sally Menke je prostě citelnou ztrátou. Tempo je značně proměnlivé a nejsoudržněji působí masivní pasáž, v níž Django a Schultz zkouší balamutit žoviálního otrokářského podnikatele Calvina Candieho. V ní totiž vrcholí Tarantinova dlouho pilovaná disciplína: umění dialogu. Pokud kdysi kritici namítali, že to jenom taková cool slovní kopaná, dnes jeho dlouhé nespoutané slovní výměny ohromují skvostnou strukturou, gradací i naprosto unikátním citem pro absurdní gag. Tarantino-scenárista nemá konkurenci (snad jen brilantní verbální přestřelky Martina McDonagha se mu blíží). 

Narozdíl od žánrových klasik westernového eposu jako „Hodný, zlý a ošklivý“ nenabízí „Django“ tak strhující měřítko a vypravěčský řád. Co ale nabízí, je fascinující chemie postav, ze které ční opět zcela uvolněný a do promyšlené podivnosti své postavy ponořený Christopher Waltz a neskonale úlisná krutost „bílého muže s bičem“ Leonarda DiCapria (člověk docela snadno pochopí, že Leo byl nejspíš příliš hnusný i sám sobě). Jamie Foxx sice může vedle dua úchvatně stylizovaných podivínů působit jaksi skromně, ale jeho práce s postavou Djanga je mnohem subtilnější a nabízí hned několik výborných momentů (od heroických gest až po jemnou hru s očima).

O posledním filmu Quentina Tarantina lze samozřejmě vést nekonečné debaty, zda není nespoutaný až příliš, zda oproti předchozím režisérovým počinům nepůsobí stylisticky chudě, zda není někdy až příliš okázalý při nadhazování a nerozvíjení témat. I když na každé výtce je něco pravdy, „Nespoutaný Django“ je bezesporu film, který dovede probudit diváckou rozkoš plnou rozkurážené lásky k rychlým bouchačkám, ale i rozkoš z toho, jak se popkultura dokáže zavrtat hluboko do tkáně zažitých stereotypů a rozstřílet je na cimpr campr.