Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kapela, která ještě pod názvem WOLFPACK spolu s drtiči SKITSYSTEM hloubila v polovině devadesátek základy švédského crustu, je tu po čtyřech letech zpět s novou deskou. Kultovní WOLFBRIGADE mě novým materiálem trochu překvapili na loňském festivalu Obscene Extreme. Proč? Byli snad první crustovou kapelou, která do svých skladeb integrovala smysluplná a plnohodnotná kytarová sóla. A na co se krom nich můžete těšit? Na řádně poctivě odhoblovaný crust-metal navzdory žánrovým zvyklostem s překvapivě dobrým zvukem a rock’n’rollovým tahem na bránu. Jako by se Švédi chtěli vrátit o nějakých patnáct let zpátky do doby svého mladického rozpuku. Oproti době nekultivovaného crustového divočení však již dnes mají i aranžérské zkušenosti na to, aby ve chvílích, kde by monotónní akordové drhnutí poplatné crustovým šablonám svádělo posluchače do labyrintů nudy ne nezáživnosti, dupnuli na brzdu žánrových stereotypů a vložili tu a tam vyhrávku, sólo nebo změnu, která skladbu opět postaví na nohy.
"švédský crust metal, ve kterém se sóluje!"
Oproti minulému albu očekávejte masivnější hutnější zvuk, který má výrazně vyšší parametry než většina stylových kolegů. Album více tlačí a zdá se mi, že WOLFBRIGADE při skládání poslouchali hodně starého death metalu z domácí produkce. Z mého pohledu jedna z nejlepších desek jejich osmihlavé albové diskografie.
The Enemy: Reality (2019) Run with the Hunted (2017) Damned (2012) Comalive (2008) Prey to the World (2007) In Darkness You Feel No Regrets (2003) Progression/Regression (2001)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2012 Vydavatel: Southern Lord Stopáž: 34:48
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.