Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kapela, která ještě pod názvem WOLFPACK spolu s drtiči SKITSYSTEM hloubila v polovině devadesátek základy švédského crustu, je tu po čtyřech letech zpět s novou deskou. Kultovní WOLFBRIGADE mě novým materiálem trochu překvapili na loňském festivalu Obscene Extreme. Proč? Byli snad první crustovou kapelou, která do svých skladeb integrovala smysluplná a plnohodnotná kytarová sóla. A na co se krom nich můžete těšit? Na řádně poctivě odhoblovaný crust-metal navzdory žánrovým zvyklostem s překvapivě dobrým zvukem a rock’n’rollovým tahem na bránu. Jako by se Švédi chtěli vrátit o nějakých patnáct let zpátky do doby svého mladického rozpuku. Oproti době nekultivovaného crustového divočení však již dnes mají i aranžérské zkušenosti na to, aby ve chvílích, kde by monotónní akordové drhnutí poplatné crustovým šablonám svádělo posluchače do labyrintů nudy ne nezáživnosti, dupnuli na brzdu žánrových stereotypů a vložili tu a tam vyhrávku, sólo nebo změnu, která skladbu opět postaví na nohy.
"švédský crust metal, ve kterém se sóluje!"
Oproti minulému albu očekávejte masivnější hutnější zvuk, který má výrazně vyšší parametry než většina stylových kolegů. Album více tlačí a zdá se mi, že WOLFBRIGADE při skládání poslouchali hodně starého death metalu z domácí produkce. Z mého pohledu jedna z nejlepších desek jejich osmihlavé albové diskografie.
The Enemy: Reality (2019) Run with the Hunted (2017) Damned (2012) Comalive (2008) Prey to the World (2007) In Darkness You Feel No Regrets (2003) Progression/Regression (2001)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2012 Vydavatel: Southern Lord Stopáž: 34:48
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.