Hrobnická parta kolem předáka Chrise Boltendahla si jako obvykle po dvou letech plivla do mozolnatých dlaní, hodila krumpáče a lopaty na ramena a vyrazila na hřbitov vykopat další hrob se záhlavím GRAVE DIGGER. Tentokráte již s pořadovým číslem (věřte tomu nebo ne!) patnáct.

Nelze si zastírat, že poslední produkty těchto průvodců na poslední cestě byly už dosti mělké (ne že by si nebožtíci stěžovali). Proto by se můj postoj před poslechem novinky „Clash Of The Gods“ dal charakterizovat jako skeptická zvědavost. Proč? No, skepse byla po hodnocení kvality nahrávek od nibelungovského alba „Rheingold“ na místě. A zvědavost se týkala především textové části alba, neboť o GRAVE DIGGER je známo, že rádi koncepčně zpracovávají historická či mytologická témata. Tentokráte zabrousili proti proudu času zatím nejdále… až do homérovského Řecka.

Přes avizované antické zaměření je už začátek alba, intro „Charon (Fährmann Des Todes)“, hudební pozvánkou někam úplně jinam než na Peloponéský poloostrov. Tahací harmonika spíše připomíná letní nedělní odpoledne konce 19. století na břehu Seiny. Poté, kdy se připojí hlas páně Boltendahlův, sice na břehu Seiny zůstáváme, ale v čase se přesuneme spíše do roku 1941. Kombinace němčiny („ich bin šaron“) a zmíněné harmoniky je vzhledem k antickému tématu značně nevěrohodná.

Následná „God Of Terror“, to jsou již GRAVE DIGGER, jak je známe – riffující kytara a vepřový ryk Chrise Boltendahla, který sloky spíše odkecává, přičemž o zpěvu může být řeč až v poměrně nízko posazeném předrefrénu a vyřvávaném refrénu.

Právě GRAVE DIGGER jsou jedním z nejtypičtějších představitelů heavy metalu, u nichž často až refrénová část umí zachránit zoufale nudný song. V případě „Hell Dog“ je to ovšem po čertech marná snaha – to už tu bylo mockrát. O něco lepší je již následující „Medusa“, u níž celkový výsledný dojem zachraňuje Rittovo sólo. A neskonale předvídatelným momentům se GRAVE DIGGER nevyhnou ani v hysterické odrhovačcce „Death Angel & The Grave Digger“, u níž mi textově starořecký koncept uniká.

Kromě výše uvedených, vesměs negativních stránek alba však mezi hroby rostou i trsy hřbitovního kvítí, k nimž lze bez obav přivonět. Mám na mysli pomalou titulní skladbu, která posluchače poměrně zdařile přenese do středomořské oblasti. Tato píseň společně s „Call Of The Sirens“, která nedá nevzpomenout na song „The Keeper Of The Holy Grail“ z desky „Knights Of The Cross“, představuje zástupce pomalejších a pompéznějších věcí, které hrobařům vždy slušely. Na poměry GRAVE DIGGER slušnou formu vykazuje také nejrychlejší song „Walls Of Sorrow“ s lehoučkým, opakovaným refrénem, který nás zavede k trojským hradbám a v němž kapela vsadila na čistý Boltendahlův hlas.

Velmi pěkný refrén rovněž skýtá spásu jinak nezáživné „Warriors Revenge“. Album dokonce obsahuje i jeden hit (lze-li tohoto výrazu v souvislosti s tvorbou GRAVE DIGGER použít), který se skrývá až na závěr placky, odysseovskou klipovku „Home At Last“ s optimistickým refrénem. Člověku by se až chtělo chytnout se u stolu s ostatními kolem ramen, pozdvihnout plný krýgl a společně s Chrisem si jej zakrákorat.

Nízká očekávání mají někdy tu výhodu, že člověk může být příjemně překvapen. A po mnoha posleších „Clash Of The Gods“ jsem s údivem zjistil, že mě toto album poměrně baví. Jeho poslouchatelnost však byla vykoupena tím, že ty nejzdařilejší momenty evokují starší úspěšná alba „Knights Of The Cross“ a „Rheingold“.

Přesto na mě album (především jeho druhá půle), v kontextu alb „The Last Supper“ počínaje a minulým zoufalým pokusem o návrat na skotskou Vysočinu „The Clans Will Rise Again“ konče, působí osvěžujícím dojmem. Pánové to nepřehnali s jeho délkou, opět začali více sázet na čistší hlasový projev Boltendahla s doprovodem sborů a na Rittova sóla, jež jsou asi největším oživením alba. Zdařilá rutina.