OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
LANDSCAPES jsou jednou z kapel, u kterých lituji, že mi utekli na posledním Fluff festu. Mladá hardcorová naděje z ostrovního království, jež nezapře podzemní punk/HC kořeny a lásku ke kytarové melodice, přichází po tři roky starém EP s novým materiálem. Materiálem o něco klidnějším, dospělejším a hlavně mnohem lépe zvukově opracovanějším.
Prim v současné tvorbě hrají kombinace řvaného vokálu a jemných melodických brnkaček, které tu a tam zahustí nějaká riffovačka nebo kytarová stěna. Sílu LANDSCAPES shledávám hlavně v čerstvě objevených postrockovějších tématech, jež dokáží velmi dobře rozvíjet, aniž bych měl pocit, že se člověk ocitl v nějakém žánrovém klišé. Současně ale nelze říci, že by LANDCAPES touto deskou nějak výrazně posunuli hranice nebo objevovali nové dosud skryté dimenze žánru. Na „Life Gone Wrong“ se profilují jako talentovaná kapela velmi dobře zabydlená na poli emotivním hardcoru.
Vyloženě akustické instrumentální náladovky typu „Forgiveness“ skvěle provzdušňují album a ukazují velmi citlivou tvář kapely. Pokud tuto esenci dokáží LANDSCAPES integrovat krom inter a meziher i do agresivnějších skladeb, poskočí pro mě tihle Britové z Dodge City opět o úroveň výš.
Aktuální matroš je příjemným novodobým melodickým hardcorem osazeným ve středních tempech schopným uvěřitelně přenášet pocitové pnutí. Rozhodně se již teď těším na další vývoj.
7 / 10
Vydáno: 2013
Vydavatel: City of Gold Records
Stopáž: 32:15
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.