KRUCIPÜSK, to je kapela, která si vždy a za všech okolností vystačí sama. Svérázná, jen málo okoukaná, s přehršlí nápadů v rukávu, jež vysypává zásadně v pravý čas. A samozřejmě, kapela vedená charismatickým Tomášem Hajíčkem, kterého už nějaký ten pátek můžete vídat v jeho krakonošovské podobě s předlouhým vousem.

Na tom všem se nic nemění ani na jejím osmém řadovém albu, které, stylizováno do podoby někdejšího vinylového singlu, tak trochu nenápadně vyšlo na sklonku loňského roku. Neuvěřitelně hravá crossoverová mašina si to na něm sviští vesel dál, málem tradičně už znovu poháněna novým baskytaristou (tentokráte jím není nikdo menší než Richard Scheufler), a znovu jí není nic svaté natolik, aby nepřihodila „dva prdíčky“, rytmicky k tomu „nelepila notičky“ a neudělala tak „hezký písničky“ („Dobrej den“). Ruku v ruce s tím jí ovšem zůstává i smysl pro vážnější témata, jak koneckonců dokládá hned zmíněná úvodní skladba, ve které se rovněž zpívá, že je „dobrej čas na to, pohoupat národem, dobrej čas na to, dělat si dobrej den.“

Možná by se slušelo napsat, že KRUCIPÜSK jsou také kapela, která už nedokáže nějak výrazně překvapit. To by ovšem (tedy až na zbytečně bluesově předvídatelnou „Baladu o krásném stewardovi“) nebyla tak úplně pravda, pročež se od podobných závěrů raději oprostím a dovolím si naopak konstatovat, že tahle kapela má stále takový rozhled a přehled, až mnohým jiným oči zcela jistě přecházejí. Pravda, některé její aktuální nápady mohou zlehka a obecně připomenout něco z dřívější vlastní produkce, ale to je jednak naprosto normální, když jde o jedno a to samé hudební těleso, a jednak se stejně nikdy nestane, že by kapela proto měla hluboko do invenční kapsy a dala by tak vzniknout písni, co by se neudržela na vlastních nohách.

 „Rodinnej diktát“ tedy pod kotlem zatápí s pořádnou vervou a pro Belzebubovu diskotéku to neznamená nic menšího, než že na tanečním parketu bude zase jednou pořádně horko. Ať už pro drsně metalově kované kousky typu „Líbám rety tvý“ nebo titulního kousku (s mimořádně výstižným návodem pro zacházení s pedofily) anebo pro odlehčenější a skočné záležitosti jako „Rákoska“, „Hit“ či „Viva la Havana“, které jsou navíc na albu v nadpoloviční převaze. Dostane se ale i na trochu specifičtější věci, mezi nimiž se jednoznačně vyjímá „D#Harmonic“, pojednávající o siamských dvojčatech, se skutečně mrazivě sugestivní zpomalenou mezihrou, a až nečekaně křehká balada „Zázrak“ na úplný konec, v níž krom stále skvělého „strejdova“ hlasu dostane prostor i herečka Natálie Řehořová.

Zkrátka a dobře, když KRUCIPÜSK opouští nahrávací studio, je to vždy signál pro nejvyšší pohotovost, a osmý produkt téhle jeho bohulibé činnosti je zároveň osmým důkazem toho, že ona pohotovost je skutečně stále na místě.