Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
BIRDS IN ROW sa venujú dnes tak populárnej, v dobrom slova zmysle preexponovanej vetve hardcore punku. Toto power trio minulý rok vydalo svoju prvú „veľkú“ dosku nazvanú „You, Me & The Violence“, a to hneď u známeho vydavateľstva Deathwish. Staršie EP „Cottbus“ na mňa v dobe svojho vydania veľmi nezapôsobilo, takže je ten správny čas upraviť si názor.
BIRDS IN ROW sú podobný prípad ako ich LOMA PRIETA. Zatiaľ čo LOMA PRIETA inklinujú k tradičnejšiemu zvuku a drsnejším hardcoreovým postupom, BIRDS IN ROW si vás radšej opantajú vzletnými melódiami a celkovo poetickejšou atmosférou.
Ale pozor! Nemyslite si, že BIRDS IN ROW sú nejakí „screamo wannabes“, to nie. Vedia aj náležite zaštekať a ukázať, odkiaľ vzišli: zo špinavého francúzskeho undergroundu. Mimochodom, jeden čas dokonca zdieľali spoločný label Throatruiner spolu s PLEBEIAN GRANDSTAND a THE RODEO IDIOT ENGINE.
Francúzi si svoj úspech krvopotne vydreli. Tam, kde LOMA PRIETA hraničia s powerviolence a špinavým grindom, BIRDS IN ROW vyťahujú z rukáva eso v podobe blackových „bzukotov“, čím pripomenú krajanov CELESTE.
Oproti minulosti, teda najmä v porovnaní s EP „Cottbus“, je aktuálna platňa omnoho variabilnejším materiálom. Drsný screamo hardcore na nej striedajú moderné punkové postupy s pomalšími, prepiatými kompozíciami, kde vynikne zmysel kapely pre v podstate celkom stráviteľný pátos.
BIRDS IN ROW síce nevynašli nič extra nové, ich hardcore však určite nemožno nazvať tuctovým. Srší z neho úprimnosť a obetavosť, a to je v tejto dobe viac než dosť.
„It´s not about some individuals, but songs, ideas, points of view that our three lives have in common.“
1. Pilori
2. There Is Only One Chair In This Room
3. Cages
4. Guillotine
5. Walter Freeman
6. Last Last Chance
7. You, Me & The Violence
8. Grey Hair
9. Cold War Everyday
10. The Illusionist
11. Police & Thieves
12. Lovers Have Their Say
Diskografie
You, Me & The Violence (2012) Collected (2012) Cottbus (EP) (2010) Rise Of The Phoenix (EP) (2009)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2012 Vydavatel: Deathwish Inc. Stopáž: 35:40
Produkce: A. Sauve, S. Biguet Studio: Studio La Senelle
Jednoznačně jedna z nejlepších žánrových desek minulého roku. Přímočaré rtuťovité hardcore/punkové nájezdy se lámou v epické emotivní příběhy. Agresivní jednoduchá zloba přechází k přemýšlivému smutku. Rubikova kostka žánrů je v tomto případě pestrá a dokonale promíchaná. Jednotlivé strany tvoří barevné obrazce, kde vidíte fragmenty z emotivních devadesátek Francie, devastujících novodobých uragánů typu NARROWS i post-black metalových pocitářů zrozených z hardcorové scény. Při tom všem si BIRDS IN ROW drží svojský ksicht a nepůsobí jako nějaký násilný slepenec. Při vší té hrubozrnosti zbývá čas i prostor na hudební poezii. „You, Me & The Violence“ je vlastně kyticí všeho co mám na této scéně rád.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.