Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Minule sme tu mali vydarený kov smrti z metalovo exotického Iránu, teraz sa pozrieme na Kaukaz, do Gruzínska. Trojica s tak trochu pozoruhodným názvom BOHEMA sa dala dokopy v roku 2001 v hlavnom meste Tbilisi a „Dve strany mince“ sú už jej tretím albumom. (Ak sú aj tie predošlé také dobré ako tento, tak ich bude treba dohľadať)
Kút sveta, z ktorého BOHEMA pochádzajú, je už od úsvitu staroveku nabitý historickými udalosťami a kultúrnymi pohybmi, o pamiatky kadejakých kedysi mocných ríš zakopávate v podstate na každom kroku, a tak niet divu, že inšpiračným zdrojom pre texty tejto skupiny sa stala sumerská mytológia ruka v ruke s východným mysticizmom a filozofiou.
Po hudobnej stránke sú na archívoch Gruzínci zmätočne zaškatuľkovaní ako technický brutálny death metal. Na toto bacha, žiadny ORIGIN či DEFEATED SANITY sa nekonajú. V zásade death metal tohto spolku okolo „ameriky“ ani nešiel. Prepracovaný je dosť, hudobníci sú šikovní a kreatívni, musím ale konštatovať, že nedávno recenzovaní iránski SCOX sa mu hudobne blížia asi najviac, a veľmi podobný je napríklad aj hlboký hrdelný vokál.
Popri tom mi viaceré postupy a údernosť pripomínajú Dánov KONKHRA na prvých dvoch albumoch, či britské legendy BENEDICTION tam, kde BOHEMA kopú do vrtule, a BOLT THROWER na miestach, kde sa nemilosrdne valia a drvia všetko okolo. Základom je teda nie vždy extra rýchly, veľmi hutný a ťažký európsky death metal 90. rokov s kvalitným súčasným zvukom. A nadstavbu tvoria hojne využívané orientálne melódie a nálady, prevedené buď do metalových gitár, alebo podané zaujímavými atmosférickými vyhrávkami.
Konštatujem, že stret modernej západnej extrémnej metalovej kultúry a dedičstva dávnych kultúr regiónu, odkiaľ BOHEMA pochádzajú, dopadol veľmi dobre. Ide o kompaktné a vyvážené hudobné dielo, ktoré je jasne deathmetalové, a zároveň má auru originality, dosiahnutú pridaním domácich elementov.
Kvalitní regionální death. Když už, vyčetl bych tomu málo odvahy. Nebát se, třískat tam ten Kavkaz ze všech stran, 90. leta jsou pryč, Nile jsou dědkové a tohle dělá kdekdo. Hudební turista chce místní speciality. Skladba Born of Anzud je ovšem přesně tím dítětem Ameriky a Orientu, jaké bych si představoval - ne jenom etno aku-vložky, střídané náklepem, ale organické spojení.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.