Takže Alešovi Brichtovi opravdu definitivně odzvonil zvonec a Arakain už se nerovná jednomu ze synonymů jeho jména. Člověk to může mockrát číst, mockrát si připadat být s tím srozuměný, a přece, když po těch (pro mě osobně, spočítám-li si, že jsem Arakain viděl a slyšel poprvé v roce 1988) čtrnácti letech vidí na pódiu u mikrofonu někoho jiného, pořád mu tak nějak nemůže dojít, že před ním skutečně stojí Arakain. Ale Arakain to skutečně je a jak jsem se přesvědčil, ve své standartně skvělé formě.

Pár měsíců před oficiálním startem s novým zpěvákem Petrem Kolářem připravil Arakain několik veřejných zkoušek nebo, chcete-li, předpremiér, znamenajících zhruba 60 minut živého hraní v rámci vystoupení pražských nestorů Markýz John, a to hned na několika spíše menších místech v naší malé vlasti. V sobotu 28. 9. 2002 se tím místem stal kulturní dům v Mrákově u Domažlic, do kteréžto lokality jsem odjížděl s rozhodně smíšenými pocity, jak už jsem to výše naznačil. A minutu po půl jedenácté večerní (omlouvám se Markýzu Johnovi, ale kvůli němu jsem na tuhle akci nepřispěchal) mělo přijít rozhřešení. Do umíráčkového intra s burácením hromu a hustého deště „Pána bouře“ se rozjela baterie Žežulkových bicích (už její rychlost, hodná Vondrovicova rukopisu z roku 1989 a na hony vzdálená umírajícímu tempu, v němž v posledních létech Arakain pravidelně utápěl třeba klasiku „Proč?“, mi silně zvedla adrenalin), do ní se zakousla tradiční kytarová vozba a nakonec se do hlasivek opřel i novic Petr Kolář. Že nedošlo k náhradě zpěváka ve smyslu vztahu Roba Halforda a Tima Owense z Judas Priest, tedy že do kapely nenastoupil vítěz konkurzu na téma „kdo má nejpodobnější hlas s Alešem Brichtou“, bylo snad jasné od samého počátku, teď šlo jenom o to, jak nový zpěvák, s hlasem, který si u Arakainu nedovedl nikdo představit, do filozofie téhle kapely zapadne. Já osobně (a zřejmě asi nejen já, soudě dle nadočekávání pozitivních reakcí cca. téměř čtyřsethlavého publika) jsem byl docela nadšen. Petr Kolář je zřejmě lepší zpěvák než Aleš Brichta (při vědomí toho, že Aleš je samozřejmě také dobrý zpěvák), a i když na druhou stranu samozřejmě nemá originalitu Alešova hlasu, mikrofon u Arakainu mu jednoznačně ´sedne´. Alespoň to tak na mě působilo při všech starých věcech, které kapela ten večer přehrála (již zmíněný „Pán bouře“, „Zmizím pryč“, „Už ho vezou“, „A zvony zvoní“, „Brána iluzí“, „Tuším zradu“ a „Princess“), protože jsem zkrátka nenalezl jediný negativní důsledek toho, že je zpívá někdo jiný. Možná by tomu tak bylo v dalších věcech z archivu (o čemž ale silně pochybuji), ale pak by už zase bylo na kapele samotné, aby i tohle případně ukočírovala.

Ale nehrály se samozřejmě jen staré věci, nýbrž mezi nimi byly proloženy i novinky, a z těch jsem byl, upřímně, rovněž velmi potěšen. U nich už se totiž nenabízí srovnání jiného hlasu, to za prvé, a za druhé, což je možná ještě důležitější, s největší pravděpodobností za nimi musí pořád být skladatelská trojice Urban – Kub – Mach, tedy jistota poctivé muzikantské práce, která se v nich rovněž nesmazatelně odráží. Jediné, co u těchhle ´novot´ mohlo zaskřípat, byly texty, ale těm jsem nerozuměl natolik, abych si troufl k nim něco dodávat. Zaznělo celkem šest zbrusu nových skladeb (jmenovitě „Out“, „Nebuď línej“, „Jsou tady“, „Jdou sem, jdou tam“, „Muzeum zla“ a „Spiderman“ - tedy pokud jsem dobře rozuměl), z nichž bylo patrno hlavně to, že s odchodem Aleše se do tvorby Arakainu zase trochu více proplížila tvorba Pantery a podobně orientovaných spolků („Out“ nebo „Muzeum zla“), ale že to nikdy nepřerostlo únosnou mez a pořád měla hlavní slovo poctivá melodie (posledně zmíněné se týká hlavně „Spidermana“, v němž tuším velikánskou hitovku a tuší ji asi i samotná kapela, o čemž nepochybně svědčil přídavek - ještě jednou zahraná právě tahle skladba). Celé vystoupení na mě vůbec působilo dojmem, že Arakain je skutečně ´nakopnutý´ (to na základě srovnání s posledním řadovým živým koncertem Arakainu, který jsem viděl v rámci turné k „Faraovi“, protože nemohu samozřejmě počítat výroční koncerty ke dvaceti letům), že je momentálně znovu ve formě (nikdo mi nevymluví, že „Forrest Gump“ je oproti „Apage Satanas“ a „Farao“ slabším čajem) a tak je mi strašně divné, že na Mirkovi Machovi v okamžicích, kdy se nehrálo, evidentně nefungovala ta pověstná ´chemie´, která by podle všeho měla být přítomna uvnitř party lidí, kteří se po životně důležitém zlomu (jakým nepochybně byl odchod Aleše Brichty) rozhodnou zůstat spolu, což bylo evidentní nejen z toho, že jako jediný z Arakainu nebyl před samotným vystoupením k zahlédnutí jak v přilehlé restauraci, tak na sále, ale hlavně že se nezúčastnil závěrečného rozloučení kapely s publikem, kdy zatímco se ostatní spoluhráči drželi kolem ramen a typicky se ukláněli, on se svojí kytarou v ruce stál opodál jako chudý příbuzný. Těžko říci, tím spíše pro nezasvěceného. Podstata věci se ale za necelou tu hodinu zjevila celkem jednoznačně: Arakain (a já osobně o tom nepochyboval) jede dál a s největší pravděpodobností se doslechneme ještě velké spousty zajímavé muziky. Tak Zdař bůh!