Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se, že po „White Pony“ se mi žádná z desek kalifornských DEFTONES nezaryla hluboko pod kůži. „Koi No Yokan“ je po dlouhých dvanácti letech prvním zářezem, který se dostal až na kost. Má záliba v aktuální desce však rozhodně není způsobena tím, že by se DEFTONES, jako mnoho jiných stárnoucích kapel, snažili nostalgicky vrátit ke svým kořenům. Na albu „Adrenaline“ jsem sice vyrostl a slyšel ho nesčetněkrát, ale parta ze Sacramenta se nyní dostala do unikátní tvůrčí konstelace a byla by škoda toho nevyužít.
V minulosti vždy tak trochu stáli stranou hlavního dění. Na velkých pódiích koncem devadesátek profičela nu-metalová revoluce, ale kapelu to nijak nezdeformovalo. Stále si točila alba, které tak trochu stála mimo hlavní proud. Vždy si našli dost příznivců, pro spoustu lidí včetně mě, byli v jisté době modlou, ale nikdy nebyli mainstream. Díky tomu je dnes těžké Morenovce někam zařadit. DEFTONES jsou zkrátka DEFTONES. Nevytvořili jen vlastní rukopis, ale i vlastní abecedu.
„Koi No Yokan“ ve své podstatě přirozeně navazuje na minulé album. Pokračuje v melodičtější cestě rozmlžených nálad, které tu a tam prořízne ojedinělý riff, jenž vysune rezavé hroty minulosti. Oproti „Diamond Eyes“ je tu méně melodií, které vám zahrají na první signální, ale o to jsou trvanlivější. Je tomu půl roku, co si tímto albem proplachuji pravidelně hlavu a jeho melodie se mi nepřejedly. Nezačaly hnít a smrdět.
DEFTONES na novince působí semknutěji a více si společně rozumí. Chinovy vokály jsou více položeny do instrumentálních linek a tím je často dosaženo mnohem éteričtějšího vyznění skladeb. Jedinou výjimkou jsou občasné agresivní vpády Carpentera. Jako v případě riffu, který postavil na konec sklady „Rosemery“, kde jakoby najednou v rozvláčné snivé písničce na chvíli předal otěže FEAR FACTORY a MESHUGGAH současně. A rozhodně toto spojení nezmiňuji jen proto, že se nahrávalo na osmistrunnou kytaru. Tyto ojedinělé tupé riffy vlastně albu nejvíce škodí.
Rozvláčné tempo a absence ostrých nebezpečných hran a bezstarostná přímočarost DEFTONES sluší. Všechny skladby na novince jsou hutné tvrdé náladovky, které vás příjemně kolébají na svých vlnách. Nedokáži již vnímat hranice mezi zvukomalebnými jemnými pasážemi, které vás zasáhnou svojí intimitou a dunivějšími, agresí přiostřenými kytarovými tsunami, které se tu a tam na albu objevují. Vše funguje jako jeden celek.
Popové poňatie metalu na albume "Diamond Eyes" bolo slabé a mohlo sa zdať, že za to môže samotný koncept. Špekuľovať sme mohli akurát nad tým, prečo by taký koncept nemal vyjsť práve DEFTONES, ktorí sa s ním v minulosti zahrávali často a svojho času im dokonale vyšiel napríklad v skladbe "Digital Bath".
Špekuláciám je koniec. Vždy tak trochu mäkkí, jemní a zasnívaní DEFTONES spravili na "Koi No Yokan" reparát a nahrali majstrovský metalový album, ktorý si obľúbi nielen vaša frajerka a mama, ale - prečo nie - teoreticky aj 14-ročná sestra vašej frajerky. A vy sa za to nebudete ani chvíľu hanbiť.
13. května 2013
Dudri
9 / 10
"Koi No Yokan" pružne reaguje na aktuálne hudobné smery, akými je zasnený post-rock, polyrytmický a podladený djent alebo do osemdesiatych rokov sa vracajúci shoegaze. V skratke, takto by zneli THE CURE so sedem(a osem)strunovou gitarou, skúšobňou na Islande a domovom v slnečnej Kalifornii.
Prechody medzi žánrami sú však veľmi plynulé a aj keď album môže pôsobiť o niečo unavenejšie než jeho predchodca, je členitejší a farebnejší.
Od hopsavej úvodnej "Swerve City", cez nervnú "Leathers" a až po fantastickú "Tempest" dokážu DEFTONES držať napätie a zaslúžene im patrí minuloročné miesto na hudobnom Olympe.
13. května 2013
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
headlopez
8,5 / 10
Tempest je asi najväčšia pecka od Deftones,svižná Swerve City rozpumuje hlavu a Poltergeistom vám ju Carpenter pribije o dlážku :D.Rosemary a Entombed vás zavedú do pomaly inej dimenzie...Leathers je zase absolútne vyvážená vec medzi agresivitou a "soft".Na pomery Deftones ľahko nadpriemerné album...po posledných experimentoch mám chut skor niečo na štýl Around The Fur
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.