Přiznám se, že po „White Pony“ se mi žádná z desek kalifornských DEFTONES nezaryla hluboko pod kůži. „Koi No Yokan“ je po dlouhých dvanácti letech prvním zářezem, který se dostal až na kost. Má záliba v aktuální desce však rozhodně není způsobena tím, že by se DEFTONES, jako mnoho jiných stárnoucích kapel, snažili nostalgicky vrátit ke svým kořenům. Na albu „Adrenaline“ jsem sice vyrostl a slyšel ho nesčetněkrát, ale parta ze Sacramenta se nyní dostala do unikátní tvůrčí konstelace a byla by škoda toho nevyužít.

V minulosti vždy tak trochu stáli stranou hlavního dění. Na velkých pódiích koncem devadesátek profičela nu-metalová revoluce, ale kapelu to nijak nezdeformovalo. Stále si točila alba, které tak trochu stála mimo hlavní proud. Vždy si našli dost příznivců, pro spoustu lidí včetně mě, byli v jisté době modlou, ale nikdy nebyli mainstream. Díky tomu je dnes těžké Morenovce někam zařadit. DEFTONES jsou zkrátka DEFTONES. Nevytvořili jen vlastní rukopis, ale i vlastní abecedu.

„Koi No Yokan“ ve své podstatě přirozeně navazuje na minulé album. Pokračuje v melodičtější cestě rozmlžených nálad, které tu a tam prořízne ojedinělý riff, jenž vysune rezavé hroty minulosti. Oproti „Diamond Eyes“ je tu méně melodií, které vám zahrají na první signální, ale o to jsou trvanlivější. Je tomu půl roku, co si tímto albem proplachuji pravidelně hlavu a jeho melodie se mi nepřejedly. Nezačaly hnít a smrdět. 

DEFTONES na novince působí semknutěji a více si společně rozumí. Chinovy vokály jsou více položeny do instrumentálních linek a tím je často dosaženo mnohem éteričtějšího vyznění skladeb. Jedinou výjimkou jsou občasné agresivní vpády Carpentera. Jako v případě riffu, který postavil na konec sklady „Rosemery“, kde jakoby najednou v rozvláčné snivé písničce na chvíli předal otěže FEAR FACTORY a MESHUGGAH současně. A rozhodně toto spojení nezmiňuji jen proto, že se nahrávalo na osmistrunnou kytaru. Tyto ojedinělé tupé riffy vlastně albu nejvíce škodí.

Rozvláčné tempo a absence ostrých nebezpečných hran a bezstarostná přímočarost DEFTONES sluší. Všechny skladby na novince jsou hutné tvrdé náladovky, které vás příjemně kolébají na svých vlnách. Nedokáži již vnímat hranice mezi zvukomalebnými jemnými pasážemi, které vás zasáhnou svojí intimitou a dunivějšími, agresí přiostřenými kytarovými tsunami, které se tu a tam na albu objevují. Vše funguje jako jeden celek.