OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Němečtí novicové z kovotepcovy dílny ALPHA TIGER nejspíš ještě mnoho slávy nepobrali, zato ovšem nedávno podepsali smlouvu s Century Media, čímž se zřejmě mnohé mění. Minimálně je teď totiž budeme vídat a slýchat daleko více, než by se to za normálních okolností slušelo a patřilo, čímž mám na mysli nejen jejich podzimní předskakování W.A.S.P. na výročním evropském tour.
Uprostřed této jakési bludné úsečky pak stojí čerstvé album „Beneath The Surface“, již druhé ve skromné diskografii freibergské pětice (kterou jste dříve mohli zaznamenat i pod názvem SATIN BLACK), které by se ke zmíněnému častějšímu slyšení hodilo naprosto perfektně, kdyby se ovšem nebálo jít daleko více pod „povrch věci“, jak k tomu ostatně nabádá i sám název nahrávky.
Oním povrchem věci totiž budiž myšlena na albu obsažená téměř hodinová dávka tradičního melodického heavy/speed metalu, zdobená vokálem Stephana Dietricha (zpívajícího málem jako nový Kiske), s kterou ALPHA TIGER skutečně dělají všechno možné, jen se jí nesnaží dostat na kobylku a takto tedy jít důsledně do hloubky. Z celkových devíti skladeb proto spolehlivě pobaví jen dva úvodní kousky (a přimhouřím-li přísné recenzentské oko, pak ještě možná i závěrečná „We Came From The Gutter“), z čehož jasně vyplývá, že tudy se talent na novátorské věci kovové rozhodně neubíral.
A naslouchat heavymetalové recyklaci, která se v roce 2013 docela klidně může nazývat i třením bídy s nouzí, to je skutečně nadstandard, který by si každý rozumný těžcekovový pojištěnec měl nechat s klidem proklouznout mezi prsty.
4 / 10
Beneath The Surface (2013)
Man Or Machine (2011)
Vydáno: 2013
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 56:39
Tracklist:
1. Intro
2. The Alliance
3. From Outer Space
4. Waiting For A Sign
5. Beneath The Surface
6. Along The Rising Sun
7. Eden Lies in Ruins
8. Rain
9. Crecent Moon
10. We Came From The Gutter
kto si chce zaspominat na ranny Helloween, tak jasna volba... old school speed/power/melodic metal ako ma byt... horsie je to uz s kvalitou napadov, ziadne prevratne veldiela rozhodne necakajte... bod hore by som dal za vynikajuceho spevaka, keby sa stale nestveral do vysin, miestami je to az otravne...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.