Bez mučení říkám, že jsem se nejvíce těšil právě na kapelu, která to tady v recenzi nedávno poměrně schytala. Od AFTER THE BURIAL, MONUMENTS nebo BORN FROM OSIRIS tak nějak člověk ví, co očekávat. Ale co čekat od kapely, ve které kapelník mění sestavu častěji než spodní prádlo? Z původní soupisky v THE HAARP MACHINE zbyl jen mozek a kytarista Al Mu´min, a tak jsem byl poměrně zvědav, jak kapela bude fungovat jako celek.

A fungovalo by to asi velkoparádně, kdyby někdo opravdu velmi výrazně nepohřbil zvuk. Běhám po sále a hledám místo, kde jsou slyšet kytary. Marně. Z aparátu je slyšet jen bicí souprava a zpěv. Obě kytary se do sebe vzájemě vpíjí na pozadí. Velkým objevem je pro mě živě vokalista Chris Barretto, který dva roky strávil například u PERIPHERY. Výtečný projev, intonace v čistých vokálech a nasazení na scéně, které čítalo i první stagediving  večera, ve mě zanechalo velmi silný dojem a už teď se těším, až si tyto djentaře poslechnu příště a s lepším zvukem. Barretto působil jako imperátor s korunou čokoládových kadeří a nemilosrdně diktoval celému sálu.

Velká škoda zvuku, protože dynamický a řádně odžitý set THE HAARP MACHINE měl na to stát se zlatým hřebem večera. Kapela se po necelých pětadvaceti minutách pakuje ze scény a přenechává ji kolegům z MONUMENTS.

Ti jsou představitely djentové vlny kvalitativně zařaditelní někam do průměru žánru. Technicky skvělé, koncertně živelné, ale současně také chladné, sterilní a bez nějaké přidané hodnoty. Živě ale válcují. Napomáhá tomu zvuk, který je pravým opakem prvních hrajících. Kytary MONUMENTS ostře řežou a sekají nebo naopak jasně cinkají ve vybrnkávaných pasážích.

Skladby jsou díky tomu mnohem čitelnější a funkčnější, set na mě vyznívá mnohem lépe než na poslední zastávce v Praze. Stejně jako tenkrát mě trochu irituje Matt Rose, který některé linky hodně šulí. I přes mnohem lepší zvuk setu se však nemohu ubránit zívání, k čemuž mě nutí určitá sterilita celého materiálu, který jsem již zmiňoval v minirecenzi alba „Gnosis“, z něhož byla většina přehrávaného materiálu.

A máme tady AFTER THE BURIAL. Osmistrunné podladěné buldozery vytváří naprosto masivní sound, který naprosto bourá vše, co mu stojí v cestě. Tam to ale také končí. Vše, co tato sebranka předvádí, na mě působí tak nějak omšele a prvoplánově. Ano, dokázali roztočit asi největší circle pit, co se v Hodoo ten večer vařil, ano, dokázali rozeskákat prvních deset řad, ano, dvoumetrový basák málem při tom hopsání málem hlavou narazil do stropu, ale co z toho? Skladby se rychle oposlouchají a ve výsledku vlastně nudí.

Hromada sekaček zasypaná další hromadou melodických vyhrávek. Bubeník působí jako chladný robot a všichni ostatní na pódiu buďto přehrávají výraz nebo zamrznou v MESHU chladných pózách. Profesionální set, pro mě však postrádající jakékoliv srdce.

BORN OF OSIRIS jsou dalšími představitely poslední  progresivně deathcorové větve a jednou z vlajkových lodí stáje Sumerian Records. Jejich set je o něco zajímavější než AFTER THE BURIAL, netradičně položené klávesy a syntezátory často oživují skladby, ale nemohu si pomoci. Ani BORN OF OSIRIS nedokážou svůj materiál předat na scéně tak, abych si z toho hačnul na zadek. Ačkoliv byl zvuk pěkný a čistý, skladby po chvilce začnou splývat, což je nechvalná známka toho, že kapela nemá opravdu výrazné hity. Pokud pominu písničky typu  „A Solution“, při které frontmanské duo osiřelo na pódiu, aby mohli zazpívat skvěle podaný „duet“, musím konstatovat, že to byla zajímavá přehlídka fragmentů extrémního metalu s důrazem na techniku. Přijde mi, že na jedné straně WAR FROM A HARLOTS MOUTH nebo na straně druhé THE FACELESS by tuto přehlídku zadupali nemilosrdně do země.