OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Keď INTRONAUT vymýšľali "Valley Of Smoke", mali to po "Prehistoricisms" asi oveľa ľahšie. Známi boli skôr insiderom a z ich miešania sludgoidného post-metalu s progom ešte vyzeral celkom slušný priestor na rast. S nasledovníkom je to už ťažšie a nepíšem to iba ako alibizmus preto, že Údolie dymu odo mňa dostalo desiatku.
Upodozrievať INTRONAUT z toho, že pod dojmom dobre naštartovanej kariéry poňali svoju hudbu ako biznisplán, by bolo hlúpe. Aj keby sa z podobnej hudby niekedy dalo vyžiť, kalifornská štvorica huličov už na prvý pohľad vyzerá, že hudbu robí najmä pre radosť. No a v roku 2013 ju tá radosť priviedla k "Habitual Levitations".
Nový album je pokračovaním "Valley Of Smoke". Ubudlo extrémneho vokálu, pribudli vláčne harmonické spevy, ktoré sa však u INTRONAUT stihli stať obchodnou značkou aj popri ručaní. Okrem toho zostalo všetko viac-menej po starom. A to nie je príliš veľká pochvala.
Na prvé počúvanie dokonca aj pri zvážení všetkých objektívnych aspektov ide o veľmi kvalitný album. Hudbe sa nedá vyčítať takmer nič. Je inteligentná, umne vystavaná, dostatočne pestrá a inštrumentálne veľmi vyspelá. Problém spočíva v tom, že silné momenty na "Habitual Levitations" prichádzajú skôr vtedy, keď o tom kapela skôr nevie. A takmer bezvýhradne vtedy, keď INTRONAUT hrajú tak jednoducho, ako to len dokážu.
Iste, je to vec vkusu. Polámané rytmy a zložito progresívne postupy nebývajú často skombinované so stoner- či sludgovým, psychedéliou napáchnutým zvukom, a práve tie premeny komplikovaného na jednoduché možno oceniť ako jednu z najsilnejších stránok Američanov. No ani takáto silná zbraň nemusí byť pre poslucháča dostatočnou náplasťou na to, že z "Habitual Levitations" toho hrozne málo vyčnieva.
Táto najväčšia slabina albumu má jednoznačnú príčinu v dvojitosti spevákov. Niežeby práve tento druh hudby potreboval charizmatického frontmana a texty, ktoré chytia za srdce, no ak už máte celý zvyšok muziky taký kreatívny a hravý, môže byť celkom na škodu, ak práve zo spevu ako z jednej z najcharakterizujúcejších čŕt hudby počuť, že jeho pôvodcovia majú navzájom zviazané šnúrky od topánok a okrem toho všetkého potrebujú úpenlivo sledovať oveľa dôležitejšie hmatníky.
INTRONAUT to v najsilnejších momentoch dokážu zahrať aj tak, že to dáva zmysel. Najviac to počuť v "Sore Sight For Eyes", najmä vďaka dôrazu na inštrumentálnu stránku. Všetko je v ňom tak akurát. No aj napriek tomu je celkom zjavné, že aby sa to mohlo obaliť rovnako skvelým zvyškom albumu, bolo by dobré predsa len trochu rozšíriť ohradu svojej pastviny a ochutnať trávu aj zo susedného svahu.
Veľké očakávania sú nenaplnené. Radosť a vášeň pre hudbu zostali, no tentoraz splodili niečo, čo sa kapele oveľa lepšie hrá, než poslucháčovi počúva.
6,5 / 10
Sacha Dunable
- gitara, spev
Dave Timnick
- gitara, spev
Danny Walker
- bicie
Joe Lester
- basa
1. Killing Birds With Stones
2. The Welding
3. Steps
4. Sore Sight For Eyes
5. Milk Leg
6. Harmonomicon
7. Eventual
8. Blood From A Stone
9. The Way Down
Fluid Existential Inversions (2020)
The Direction Of Last Things (2015)
Habitual Levitations (2013)
Valley Of Smoke (2010)
Prehistoricisms (2008)
The Challenger (EP) (2007)
Void (2006)
Null (EP) (2006)
Vydáno: 2013
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 51:17
Produkce: John Haddad, Derek Donley
Zatím jsem na vážkách. Do detailu promyšlené album s typickým rukopisem této (stále) nadějné kapely se však nedokázalo vyhnout křeči pramenící z přemíry snahy. Zároveň mám stále problém vstřebat vokál Sachi Dunabla, který se čím dál častěji pouští do čistších poloh. Je to logický vývoj, ale ta nejistota je tam silně cítit. Na druhou stranu vše výborným způsobem zachraňují hudební nástroje, resp. způsob, jakým jsou vedeny. Epická nahrávka navzdory uvedenému baví, konější anebo zvedá ze židle v celé své šíři a přináší životaschopnou vizi progresivní tvrdé muziky pro rok 2013. Spokojenost.
Nemôžem súhlasiť s mojím vzácnym kolegom V-durom.
INTRONAUT v roku 2013 suverénnym spôsobom mixujú polámané rytmy, inštrumentálne kľučky, fígle, aranžérske vychytávky, melodické namotávačky. Nahrali album, ktorý si vás získava postupne a jeho účinky sú trvácne.
Baví ma "mastodontácia" ich hudobného výrazu, rovnako tak tvrdohlavosť v moderných, miestami priam až djentových postupoch.
U mňa spokojnosť, originálček je na ceste.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.