OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po neblahých zkušenostech z návštěvy německých HELLOWEEN v naší stověžaté matičce Praze v roce 2010 jsem byl po čertech zvědav, jak dopadne pražská zastávka „Hellish Rock Part II.“ Z internetu zaznívaly obavy ohledně hlavní hvězdy večera a hlasové formy Andiho Derise, hojně diskutovanou otázkou před začátkem turné byl i playlist. Nejeden fanoušek mohl být odrazen hraním stále těch samých hitů skupiny, jež do České republiky jezdí poměrně často.
Obavy a očekávání fandů ostatně může ilustrovat i následující rozhovor v tu chvíli již dosti rozkurážených fandů. „Tak u nás stojí ten fotbal za hovno, hokej jakžtakž… ještěže to dneska rozbalí Helouvíni.“ „Myslíš? To leda ve snu.“ „Hm, asi máš recht. A to mě ještě doma pěkně zpucuje stará…“ Uvedený rozhovor, jenž rezonoval v místnosti s pisoáry, dostatečně vypovídá o možné náladě řady návštěvníků.
Pořádající agentura nezopakovala již výše avizovanou chybu a zajistila dvojici legend německého speed metalu rozlehlé prostory sparťanské/lvovské Tesla Arény. Byl jsem zvědav, zda „Rays And Hells“ přilákají dostatečný počet diváků schopných vytvořit důstojnou kulisu. Hala sice nepraskala ve švech, ale návštěva byla obstojná, i když jsem měl chvílemi pocit, že publikum bylo dlouho poměrně chladné. Tento pocit ostatně sdílel i malý velký muž Kai Hansen.
První na řadě však byla mně neznámá brazilská kapela SHADOWSIDE, jejíž vystoupení řada diváků ještě využila k intenzivnímu doplňování proteinů a pěnivých tekutin. Z toho, co jsem slyšel, usuzuji, že se jedná o pořádně zemitý heavy/power metal s vizuálně velmi sympatickou zpěvačkou. Po zvukové stránce však její zpěv ve středních a vyšších polohách poněkud pokulhával za hudební složkou, vycházející z nástrojů zbývajících tří hudebníků.
Pouze ve dvou momentech mě SHADOWSIDE vyburcovali z letargie, a to v případě coveru „Ace Of Spades“ od MOTÖRHEAD a dále v písni „Inner Monster Out“, v níž se ke zpěvu přidali kytarista s basákem. Podle slov zpěvačky koncertně suplovali vystoupení studiových hostů Björna Strideho (SOILWORK) a Mikaela Stanneho (DARK TRANQUILLITY). Najednou měla hudba „koule“ a výrazný refrén donutil uznale pokývat hlavou.
Po přibližně čtyřiceti minutách hudební produkce SHADOWSIDE a po přestávce k nazvučení nástrojů přichází parta kolem neustále vysmátého Kaie Hansena. Nového bubeníka Michaela Ehrého v zádech podporovalo vyobrazení jugulatorovského maskota kapely z nejnovější nahrávky – épíčka „Master Of Confusion“. GAMMA RAY se na rozdíl od HELLOWEEN posledních let nebojí přijít se zcela neotřelou sestavou písní (viz. live album „Skeletons In The Closet“) a bylo tomu tak i nyní. Hansenovce jsem měl příležitost vidět už vícekrát, ale z předvedeného playlistu (viz. níže) jsem slyšel a viděl pouze 3 kousky – nesmrtelnou helloweenskou klasiku „Future World, Richterovu hitovku „Send Me A Sign“ a judasovskou „To The Metal“, jíž studiově nemusím, ale na koncertě má něco do sebe.
Jak jsem již nadhodil, obecenstvo se mi zdálo u GAMMA RAY poněkud chladnější, což zaregistroval i Kai, když hecoval lidi, aby zapomněli (no spíše se vys..li) na venkovní svět, že uvnitř se hraje metal. Kapela předvedla i dva nové songy ze jmenovaného EP a bez výstrahy předesílám, že u mě rozhodně nerozptýlila obavy z nadcházejícího alba. „Master Of Confusion“ je minimálně 389. variací na populární a oblíbené téma „I Want Out“ a „Empire Of The Undead“ v hudebních dějinách GAMMA RAY také díru do světa neudělá: dřevní a zběsilý mix IRON MAIDEN (vybavila se mi „Gangland“) a JUDAS PRIEST, říznutý punkem. Situaci zachránilo pouze vymakané sólo.
Ve výsledku se asi jednalo o nejhorší představení GAMMA RAY, jaké jsem dosud navštívil. Sám si to neumím vysvětlit, asi za to může odvážně pojatý playlist. Výsledkem setu Gammáčů tak u mě byly mírné rozpaky, dosahující úrovně Sváti Kuřátka.
Po úvodních tónech vokální pocty Freddiemu Mercurymu „Wanna Be God“ a po sesunutí maskovací sítě nastartovali HELLOWEEN, stojící v kulisách starověkého města Petra, svůj set zdařilou „Nabataea“. Ta bohužel padla na oltář hledání kvalitního zvuku. Bohové však tuto oběť zřejmě akceptovali, neboť zvuk se posléze zlepšil a až do konce byl velmi dobrý.
Jak je patrné z playlistu, skupina se KONEČNĚ nebála šířeji prezentovat novinkové album, o čemž svědčí celkem šest zahraných písní, mezi nimiž mně osobně chyběla „Burning Sun“. Ovšem došlo i na osvědčené keeperovské hity, to je myslím jasné, jež byly doprovázeny výběrem z různých alb derisovské éry. A tím se dostáváme k panu frontmanovi, o jehož hlasivkách a nachlazení zaznívaly různé zprávy. Ačkoli zřejmě vše nebylo ze zdravotního hlediska úplně v pořádku (o čemž svědčilo občasné nenápadné odkašlávání), předvedl Andi přesvědčivý výkon.
Pozadu za ním nezůstali ani ostatní členové kapely. Dani Löble své bubenické sólo ukočíroval v rozumné délce, Weiki opět předvedl etudu na konkurz do baletu Národního divadla na téma „Strašák ve vichřici“ a Sascha Gestner se bavil házením trsátek (chvílemi jsem si myslel, že jde o chipsy) do otevřených úst páně Grosskopfových. Skutečnost, že Weiki není Golem, zjistil Sascha poté, co se mu neúspěšně pokoušel do čela nacpat šém v podobě oblíbeného trsátka. Očekávaným vyvrcholením bylo samozřejmě závěrečné medley za přítomnosti Kaie Hansena, který odezpíval „Heavy Metal (Is The Law)“ a „I Want Out“ (i za přítomnosti ostatních členů GAMMA RAY).
Přes rozpaky z vystoupení GAMMA RAY jsem do venkovní zimy odcházel mimořádně spokojen z předvedeného výkonu HELLOWEEN. Chlapi pod znamením tykve s gasmaskou předvedli uvolněné a sympatické představení, které si užívali stejně jako publikum. Výborný dojem z jejich koncertu mi nezkalila ani nepříjemná lapálie s prasklým, bohužel jen chvíli plným pivním kelímkem, ani opětovné nesplnění mého snu – „Victim Of Fate“ naživo. Tak snad příště …
Playlisty:
GAMMA RAY: 1. Welcome, 2. Anywhere In The Galaxy, 3. Men, Martians And Machines, 4. The Spirit, 5. Gamma Ray, 6. Master Of Confusion, 7. Empire Of The Undead, 8. Empathy, 9. Rise, 10. Future World, 11. To The Metal, 12. Send Me A Sign.
HELLOWEEN: 1. Wanna Be God, 2. Nabataea, 3. Eagle Fly Free, 4. Straight Out Of Hell, 5. Where The Sinners Go, 6. Waiting For The Thunder, 7. Steel Tormentor, 8. Drum Solo, 9. I´m Alive, 10. Live Now!, 11. Hold Me In Your Arms, 12. If I Could Fly, 13. Hell Was Made In Heaven, 14. Power, 15. Are You Metal?, 16. Dr. Stein, 17. Medley: Halloween / How Many Tears / Heavy Metal (Is the Law), 18. I Want Out.
Foto pouze ilustrativní.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.