Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pohrobkov WINDIR z nórskeho Sogndalu mám rád pre ich hudbu a aj vďaka tomu, ako pristúpili k v black a pohanskom metale často akcentovanej téme národnej hrdosti.
Tá u nich do popredia vystúpila zvlášť na albumoch „I Krig“ (2007) a hlavne „Milorg“ z roku 2009. Dosť jasne tu vyjadrili, že v ich prípade téma patriotizmu nezahŕňa napríklad vyjadrenia typu „Tretia ríša mala svoje dobré stránky, v prvom rade disciplínu“, skôr naopak. Nórsky odboj počas nacistickej okupácie bol vytrvalý, mal výsledky a tým pádom je dostatočne silným zdrojom národnej hrdosti i umeleckej inšpirácie. Vedel by som si tipnúť, u ktorých hudobníkov a ich adorantov sú VREID „v nemilosti“, ale smiať sa z postihnutých je tak trochu nedôstojné.
V každom prípade práve album „Milorg“ považujem po hudobnej i myšlienkovej stránke za v podstate do dokonalosti dotiahnuté dielo a do istej miery aj posolstvo typu „vlastenectvo sa prejavuje takto, mamľasi“. Hudba ide ruka v ruke s myšlienkou a výsledok má silu a atmosféru.
Nanešťastie si tu VREID sami nastavili latku tak vysoko, že podľa mňa sa zatiaľ cez ňu nedostali. Nasledujúci album „V“ je myšlienkovo v inej sfére textárskych záujmov skupiny, možno o tisícročie a viac hlbšie v minulosti, je holdom dávnemu Severu, silám prírody i zamyslením sa nad tým, či súčasnou odtrhnutosťou od nej nestrácame priveľa zvlášť pokiaľ ide o našu slobodu.
Hudobné motívy sú menej bojovné, skôr zadumane introspektívne než vášnivé, skrátka album má inú atmosféru a tie naozaj nosné a výrazné momenty v ňom treba viac hľadať. Stále dobré, ale „Milorg“ je za 9/10, „V“ za osmičku.
VREID v roku 2013 sú tak trochu na tému koniec pozemského bytia a zamýšľanie sa nad životom, ktorý sa prirodzene a nevyhnutne končí. Po stránke atmosféry a vyjadrovacích prostriedkov a atmosféry je teda „Welcome Farewell“ o pokojnej melanchólii a o nálade vyrovnania sa s nadchádzajúcim. Stále tu však nachádzame pre VREID typické ostré, chladné pohansky blackmetalové gitary i odpálenejšie black’n’rollové tance.
Napriek celkovo pokojnejšiemu, čo do temperamentu skôr „emočne utlmenému“ vyzneniu materiálu je to stále ten veľmi svojský melodický black metal, v ktorom sa nájde miesto aj pre poriadny vypaľovák, ktorým je paradoxne hlavne vyše osemminútová „Sights Of Old“.
Náladu ako zo záveru albumu „Milorg“, takú, ktorá vám príbeh navždy vytesá do mozgových závitov, zase nájdete v „Black Waves“. Skupina sa drží svojho charakteristického, už pár rokov do dokonalosti vybrúseného zvuku, v ktorom oceníte aj peknú a výraznú hru basgitary.
VREID v podstate dodržali svoj vysoký štandard a bez kompromisov si zachovávajú vlastnú tvár. Akurát mám z novinky pocit, že tak trochu sa spoľahli na využívanie už odhalených a miestami takmer vyťažených zdrojov. Možno ako skladatelia začínajú upadať do miernej rutiny, čo by sa časom mohlo vypomstiť.
Na „Welcome Farewell“ je dostatok príťažlivých momentov, len ich treba loviť až príliš sústredeným počúvaním. Do živého setu sa pár kompozícií hodí, ten zvyšok je skôr „náladovka na doma“. Možno je načase uvedomiť si, že šesť albumov za deväť rokov existencie je vysoko nadštandardný výkon a v tomto tempe sa nebude dať pokračovať. „Welcome Farewell“ totiž miestami vyznieva ako plnenie si zmluvnej povinnosti voči vydavateľstvu. A takýto prístup nie je pre hudobníkov zdravý ani prínosný.
VREID sú stále tvorcovia svojského a kvalitného melodického black metalu. Ale začína sa na nich prejavovať únava z tempa, akým vydávajú albumy. Počuť, že toto bolo tak trochu „ľavou zadnou“ a že bývalo aj lepšie.
1. The Ramble
2. Way Of The Serpent
3. The Devils Hand
4. Welcome Farewell
5. The Reap
6. Sights Of Old
7. Black Waves
8. At The Brook
9. Fossil (bonus track)
Diskografie
Welcome Farewell (2013) The Reap (2012) V (2011) The Sound Of The River (singel) (2011) Vreid Goddamnit (DVD) (2010) Noen Å Hate (singel) (2010) Milorg (2009) I Krig (2007) Pitch Black Brigade (2006) Kraft (2004)
Dřevorubečtí špindírové sice nejsou v takové formě jako na památném albu „Milorg“, ale to neznamená, že by otázkám pozemského bytí a nebytí se věnující „Welcome Farewell“ nemělo svoji black/heavymetalovou hodnotu. Uhrančivé riffy jsou na přesně svém místě, pro nějakou tu zvučnou melodii také není kolikrát třeba chodit daleko (klipovka „The Reap“ v tomhle směru určitě jednoznačně vede) a tak celkový dojem, který si z VREID pro rok 2013 odnáším, je jednoduše stále nadprůměrný.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.