Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ďalší old school deathmetaloví bojovníci, ktorých si predstavíme, sú JUNGLE ROT z Wisconsinu a sú o rok mladší od SIX FEET UNDER. Napriek tomu za ten čas stihli dodať sedem dlhohrajúcich albumov. Sú teda na hranici „kritického množstva“, novinka „Terror Regime“, ich už druhý album vydaný u kedysi dosť prísne hardcoreových Victory Records, však SFU pomerne jasne ukazuje, že dá sa aj lepšie, prinajmenšom chytľavejšie a zábavnejšie.
V porovnaní s „Unborn“ je totiž „Terror Regime“ oveľa energickejší a agresívnejší, miesto nejakého cintorínskeho strašenia nezmyselne sa klátiacimi zombie je jeho nálada divoká a bojovná.
Môže za to oveľa lepšie zvolené stredné tempo, ktoré poriadne hrnie a valí sa dopredu, a veľa rýchlych pasáží, ktoré majú poriadny švih. Pestré gitarové linky, ktoré sa vám ľahko usadia v uchu, a priehrštie zaujímavých, do hudby sadnúcich sól, to všetko pôsobí dojmom surového, priamočiareho klasického death metalu, hraného s thrashmetalovou ľahkosťou a hravosťou.
JUNGLE ROT skrátka nepopierajú svoje poslucháčske korene a nie sú zbytočne ortodoxní na úkor príťažlivosti hudby. Paradoxne práve vďaka tomu sa im darí hrať plnokrvnú deathmetalovú klasiku, ktorá by iste stála aj za zhliadnutie naživo.
Plusom je viacdimenzionálny drsný vokál, ktorý ani nejde do vyslovených extrémov, taký Barnes povyše je oveľa väčší zver. Frontman a gitarista Dave Matrise svojím prejavom lieta v mantineloch BOLT THROWER až EXHORDER (aj preto tá občasná príchuť thrash metalu).
Zvyšok zostavy obsahuje zaujímavé mená – basák James Genenz hral okrem iného vo FLESHGRIND, bubeník Jesse Beahler zase v pekelných INSATANITY. Jediným „mužom bez minulosti“ je tu druhý gitarista Geoff Bub.
„Terror Regime“ je vydareným, nadupaným klasickým deathmetalovým albumom, hotovou učebnicou pre tých, ktorí proste nemajú jasno, čo to vlastne ten old school je. Veľkým plusom je, že JUNGLE ROT nie sú žiadnym nostalgickým vzývaním histórie, toto hrajú od svojich začiatkov v časoch, kedy to žiadna „“stará škola“ nebola, naopak presne toto bol hlavný smer kovu smrti.
Samozrejmosťou je vydarený štýlový zvuk a bonusom cover „I Don’t Need Society“ od crossoverových titanov D.R.I.
„Terror Regime“ je vydareným, nadupaným klasickým deathmetalovým albumom, hotovou učebnicou pre tých, ktorí proste nemajú jasno, čo to vlastne ten old school je.
1. Voice Your Disgust
2. Terror Regime
3. Utter Chaos
4. I Am Hatred
5. Blind Devotion
6. Scorn
7. Rage Through The Wasteland
8. Ruthless Omnipotence
9. I Don't Need Society (D.R.I. Cover)
10. Carpet Bombing
11. Pronounced Dead
Diskografie
Terror Regime (2013) Kill On Command (2011) What Horrors Await (2009) War Zone (2006) Fueled By Hate (2004) Dead And Buried (2001) Slaughter The Weak (1997)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2013 Vydavatel: Victory Records Stopáž: 32:33
Produkce: Chris Djuricic Studio: Bell City Recording, Racine
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.