Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když mě minulý rok na Fluff festu vlčí děti z CODE ORANGE KIDS rozsekali na kousky svým nevybouřeným sludge noisovým hardcorem, většině z nich ještě nebylo osmnáct let.
V těchto dnech již většině osmnáct let je a nadělili si k plnoletosti debutovou desku. Desku, která je rezavá jako stoleté hřebíky ze zapomenuté zaprášené krabice ve vlhkém sklepě.
Pokud si ji pustíte, zaplaví vás zdravá mladická nasranost, neurvalost, agresivita a teprve později se začne ukazovat, že trio bouřliváků a jedna bouřlivačka dokáže zplodit i hravé a citlivě zkonstruované plochy.
Velkým překvapením není, že si kvarteto pod svá křídla přibral sám Jacob Bannon z kultovního labelu Deathwish a o produkci se nepostaral nikdo jiný než kytarový guru Kurt Ballou z CONVERGE. Na zvuku a vlastně i na spoustě zvukových kudrlinek je to více než znát. Zvuk je živelný, syrový, hutný a bažinatý se spoustou vazeb a kytarových pazvuků a přece jen si zachovává tah na branku, který by mu leckterý fastcorový sporťák mohl závidět.
CODE ORANGE KIDS se s tím nemažou a to se mi líbí nejvíce. Nová deska je esencí mladické nekompromisnosti na hardcorové scéně. Zdravě výbušná a punkově syrová. Tento feeling se vlastně nevytrácí ani v těch vyklidněných až téměř post-rockových skladbách, které na albu působí jako ticho před bouří.
Vše dohromady ale funguje na jedničku a já se velmi těším na další živé setkání. Koncertně jde totiž o jednu z nejživelnějších kapel z těchto žánrových končin.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.