Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když mě minulý rok na Fluff festu vlčí děti z CODE ORANGE KIDS rozsekali na kousky svým nevybouřeným sludge noisovým hardcorem, většině z nich ještě nebylo osmnáct let.
V těchto dnech již většině osmnáct let je a nadělili si k plnoletosti debutovou desku. Desku, která je rezavá jako stoleté hřebíky ze zapomenuté zaprášené krabice ve vlhkém sklepě.
Pokud si ji pustíte, zaplaví vás zdravá mladická nasranost, neurvalost, agresivita a teprve později se začne ukazovat, že trio bouřliváků a jedna bouřlivačka dokáže zplodit i hravé a citlivě zkonstruované plochy.
Velkým překvapením není, že si kvarteto pod svá křídla přibral sám Jacob Bannon z kultovního labelu Deathwish a o produkci se nepostaral nikdo jiný než kytarový guru Kurt Ballou z CONVERGE. Na zvuku a vlastně i na spoustě zvukových kudrlinek je to více než znát. Zvuk je živelný, syrový, hutný a bažinatý se spoustou vazeb a kytarových pazvuků a přece jen si zachovává tah na branku, který by mu leckterý fastcorový sporťák mohl závidět.
CODE ORANGE KIDS se s tím nemažou a to se mi líbí nejvíce. Nová deska je esencí mladické nekompromisnosti na hardcorové scéně. Zdravě výbušná a punkově syrová. Tento feeling se vlastně nevytrácí ani v těch vyklidněných až téměř post-rockových skladbách, které na albu působí jako ticho před bouří.
Vše dohromady ale funguje na jedničku a já se velmi těším na další živé setkání. Koncertně jde totiž o jednu z nejživelnějších kapel z těchto žánrových končin.
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.
Prvotina řecké gothic metalové kapely. Moderně znějící nahrávka, která nezapře svou inspiraci v hudbě z přelomu tisíciletí. Stylově jsou blízcí o generaci starším PENUMBRA a podobně jako zmínění Francouzi se nenechávají svazovat žánrovými mantinely.
Je divné použit u tak dřevního stylu jako doom metal přídavné jméno futuristický, ale přesně tohle STRATALITH je. Originální projekt z New Yorku balancuje někde mezi progresivní náladovkou, doomem, industriálem a možná i djentem.
Mathrock z New Yorku, který nepidliká. Spíše přepíná mezi až doomovými hutnými riffy a prog metalovými kvapíky. Zajímavý stylový hybrid, s ostrým zvukem od Kurta Balloua.
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.
Style over substance mi u Eggerse a remaku expresionistické klasiky tolik nevadí, hlavně když Jarin za kamerou opět maluje. Větší hřích je, že tahle předfreudiánská balada o překrveném klitorisu a vilném Rumunovi je dost anemická. Pár pohlednic nestačí.