Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když mě minulý rok na Fluff festu vlčí děti z CODE ORANGE KIDS rozsekali na kousky svým nevybouřeným sludge noisovým hardcorem, většině z nich ještě nebylo osmnáct let.
V těchto dnech již většině osmnáct let je a nadělili si k plnoletosti debutovou desku. Desku, která je rezavá jako stoleté hřebíky ze zapomenuté zaprášené krabice ve vlhkém sklepě.
Pokud si ji pustíte, zaplaví vás zdravá mladická nasranost, neurvalost, agresivita a teprve později se začne ukazovat, že trio bouřliváků a jedna bouřlivačka dokáže zplodit i hravé a citlivě zkonstruované plochy.
Velkým překvapením není, že si kvarteto pod svá křídla přibral sám Jacob Bannon z kultovního labelu Deathwish a o produkci se nepostaral nikdo jiný než kytarový guru Kurt Ballou z CONVERGE. Na zvuku a vlastně i na spoustě zvukových kudrlinek je to více než znát. Zvuk je živelný, syrový, hutný a bažinatý se spoustou vazeb a kytarových pazvuků a přece jen si zachovává tah na branku, který by mu leckterý fastcorový sporťák mohl závidět.
CODE ORANGE KIDS se s tím nemažou a to se mi líbí nejvíce. Nová deska je esencí mladické nekompromisnosti na hardcorové scéně. Zdravě výbušná a punkově syrová. Tento feeling se vlastně nevytrácí ani v těch vyklidněných až téměř post-rockových skladbách, které na albu působí jako ticho před bouří.
Vše dohromady ale funguje na jedničku a já se velmi těším na další živé setkání. Koncertně jde totiž o jednu z nejživelnějších kapel z těchto žánrových končin.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.