Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
UFOMAMMUT svůj těžkotonážní buldozer posunuli v roce 2012 dál hned o jedno dvojalbum, neboť měli zřejmě dojem, že narazili na zlatou žílu nápadů (bázev alba „Oro“ = italsky zlato), kterou musí bezezbytku vytěžit.
Mám z jejich snažení hluboko zakořeněný pocit, že nástroje, které k těžbě a zpracování motivů použili, jsou snad ještě násilnější, než způsoby, jakými Řekové huntují sever země, zaslepeni svojí vlastní zlatou horečkou.
„Hrubě opracovaný a násilný instrumentální silový válec“
I nadále jde o to rozemlít kytarový zvuk na pěkně hrubá zrna, která se nalévají do drone-stonerových hypnotických rytmů, jež vám repetitivně umývají hlavu. A když jsme u toho umývání. UFOMAMMUT mi vždy připomínali vlnobití. V pravidelných intervalech přichází jedna masa zvuku za druhou a tu a tam vyvrhne na pevninu nějakou dlouho hnijící entitu nebo něco neidentifikovatelného z hlubin.
Novinka si hraje s elektronickou špínou, kterou zasypává hutný hrubý asfaltový zvuk. Pokud tyto Italy náhodou nezastihnete ve chvíli, kdy si hrají s plochami v intru, pak do vás určitě budou tu s menší a tu s větší intenzitou narážet hutnými riffy.
Oproti minulému albu „Eve“ je materiál mnohem silovější, psychedeličtější a také méně náladový. Tam, kde před dvěma roky nastupovaly hrátky s vokály a atmosférou, přichází nyní touha drtit vás syrovým opracováním zvuku, do kterého se míchají ty nejtěžší sajrajty, které UFOMAMMUT ve zkušebně našli. I to však má něco do sebe.
7 / 10
Hidden (2024)
Fenice (2022)
8 (2017)
Ecate (2015)
Oro: Opus Alter (2012)
Oro: Opus Primum (2012)
Eve (2009)
Idolum (2008)
Supernaturals (split s LENT0) (2007)
Lucifer Songs (2006)
Snailking (2004)
Godlike Snake (2000)
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.
