Ihsahnovi synci, aneb norští hybatelé zatuchlým řečištěm progresivního metalu, jsou zpět. Avantgardní metalisté, jak sami sebe označují, přichází dva roky po přelomovém záseku „Bilateral“ znovu s kůží na trh a budeme-li přes označení demo CD na oficiálních stránkách souboru počítat „Aeolii“ za první regulérní počin kapely, děje se tak již po čtvrté. Nikdy však očekávání ze strany stále se rozrůstající fanouškovské základny nebylo tak obrovské.

Nevstoupíš do téže řeky ani na čtvrtý pokus

Zpěvák a hráč na klávesy Einar Solberg označil novinku „Coal“ za melancholičtější, temnější a mnohem závažnější, než byl její hravý předchůdce, a myslím, že hned při prvním poslechu mu dají všichni za pravdu. Tam kde byl „Bilateral“ blýskavou metalovou řekou, která pádí jako splašená, při svém úprku do sebe strhává hudební nápady kdykoliv a kdekoliv si zamane a jako rozverná školačka přeskakuje mezi různými náladami i v rámci jediné skladby, tam je „Coal“ nervním, kytarovými riffy roztříštěným a beznadějně smutným kusem černého uhlí. Jako by nad LEPROUS někdo zhasl slunce...

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem (h)uhlí...

Po kytarových škubech v úvodní „Foe“ udeří vokál. Pajdavý beglajt se mu bolestivě drží za krkem jako pevně přisáté klíště, aby v druhé polovině vyklidil prostor a ten si pro sebe mohlo urvat Solbergovo všudypřítomné „ááá“ držené na dechu. Kdyby podobný scénář měla pouze tahle jediná skladba, šlo by o zajímavé zpestření, bohužel hodně podobný průběh má i většina ostatních kousků.  Solberg používá trochu jinší hlasový mustr, než jsme od něj znali, více se tlačí do výšek, často do falzetů, neustále tahá dlouhé noty až do omrzení a není to vždycky úplně příjemné. K tomu ho poměrně často doprovází jen samotná kytara v pokřiveném riffu nebo různě modulované rejstříky kláves. Tentokráte šlo LEPROUS evidentně spíše o atmosféru, než o fungující skladby se vším všudy, a občas to zamrzí.

Brikety jdou...

Najdou se samozřejmě skvělá místa – zpomalení na dlouhé trati v „Chronic“, zčistajasna se vynořivší zařezávačka v závěru „Coal“, jemná „The Cloak“, kam naopak Einarovy falzety sednou, byť by z nich sálající „teplo“ mohlo vystačit pro menší okresní město na týden. Asi nejkomplexnější skladbou se jeví „The Valley“ s hitovou melodií, kterou skupina výtečně rozseká, aby ji v závěru s velkou slávou zase slepila do téměř přímočaré jízdy. Ovšem další z „atmosférických ááá“ pasáží si ve skoro devítiminutové stopáži odpustit mohla, zvlášť když jen o malý kousíček dál, po klidné „Salt (s úděsným falzetem), nastupuje desetiminutové „Echo“, v němž se všechno to „atmosférizování“ ještě mnohokráte navýší a kde feelingy lezou posluchači z hlavy snad už i nosními dírkami. Ještěže závěr opanuje nejagresivnější položka alba „Contaminate Me“ s hostujícím Ihsahnem, protože pokud se někde povedlo navodit atmosféru naprostého člověčího zmaru, pak je to určitě v závěru téhle skladby. Majitelé limitované edice mohou do kamen přiložit ještě další dvě lopatky, z nichž však za zmínku stojí pouze „Bury“, což je svižný kousek, zřejmě nejvíce inklinující k minulému zářezu Malomocných.

Závěrečné údaje o výhřevnosti

„Coal“ rozhodně není uhlím živočišným, nestihne vás po něm zácpa, ani jiná žaludeční příhoda. Rovněž tak snaha souboru o pootočení stylového kormidla zase jiným směrem se cení. Bohužel však ten již zmiňovaný rušivý afekt v Solbergově zpěvu, věčné táhlé „á“ a taktéž přece jen o něco slabší nápady mohou v porovnání s předchůdcem svádět k pocitu mírného zklamání. Alespoň tedy u autora recenze, tak ať vaše očekávání dojdou většího naplnění...