Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Lze jen těžko pochopit, proč jsou BENEA REACH stále tak nedoceněnou kapelou.
Mají na kontě tři výborné desky, velmi dobré nápady a ani v nejmenším se o nich nedá říct, že by přešlapovali na místě. Přesto se odkudsi – stejně jako předešle – s aktuální nahrávkou z ničeho nic jen tak vynořili. Nenápadně a bez většího zájmu. Bez mediální masáže a v podstatě jakéhokoliv proma. Opět však zasáhli plnou silou.
Tentokrát za použití takových prvků, které by výrazně ocenila i metalová omladina, kdyby je mezi všemi těmi potetovanými manekýny zaregistrovala. Další hudební proměna BENEA REACH je totiž natolik výrazná, že udeří do očí jako první. Tento šok daný aktuálním směřováním norského seskupení je sice již dávno překonán, ale údiv z postupů využitých na „Possession“ zůstává i po delší době přítomen.
Ne, že by se kapela chtěla vzdávat svého typického přednesu, ale nově přibývají opravdu hodně výrazné refrény, metalcorové pasáže a další prvky, které mají dnešní mládežníci rádi. Jakmile se ale vše usadí a uleží v uších, i prve poněkud konsternovaný posluchač si desku zamiluje.
Potěší i zakomponování ženských vokálů (hostující Maria Solheim), stejně jako neskutečně hitové kusy balancující mnohdy na hranici únosnosti (nikoliv za ní) zřetelné např. v sladkobolné „Desolate“ („I would be here with you right now, Even if there would be no tomorrow, We will find our Eden somehow, Wherever you go I will follow“).
Háček je v tom, že vše z výše zmíněného skvěle funguje a nezní ani zdaleka tak odporně, jak by mohlo z tohoto textu vyplývat. Naopak, citlivé zakomponování uvedených prvků do kontextu, s nímž přišli BENEA REACH již dříve v minulosti posunuje jejich tvorbu zase o kus dále, aniž by se stihli jakkoliv zprotivit. A když si člověk zpětně uvědomí jejich prudký hudební posun, o překvapení v pravém smyslu snad už ani nejde. O propracovanosti není třeba diskutovat. Ne, tady pištící teenagerky pod pódiem skutečně nenajdeme.
„Possession“ vychází po dlouhých pěti letech od emise nahrávky předešlé. Na tuhle emocionální nálož si stálo za to počkat.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.