„A tak dokonána jsou nebesa a země, i všecko vojsko jejich.“
Starý Zákon, kniha Genesis, 2.kapitola
Hnilobný výsměch lidské víry se line z příznačně sluncem zalité „domoviny“ vzletného Alexandra Velikého. Doléhá k mnohým uším a určuje démonizující odhodlání zahalit mysl pokorných duší svou čerstvou dávkou temného řemesla. Jeho tvůrci se hlasitě ozývají po dvou letech s novým materiálem, jenž nese ve svém názvu ohromnou tíhu našeho mlhavého vzniku – „Genesis“. Rétorika temného metalu řeckých neznabohů se jako děsivý pach pomalu vkrádá i do našich plic. A my ten tlející zápach vdechujeme plnými doušky, abychom poznali, jak nakažlivý tentokráte dokáže být.
Černě smýšlející pětice, zrozena pod helénským sluncem, se pod staronovým logem opět hlásí o své místo ve tmě nového tisíciletí. Pro svůj nový opus však změnila místo činu. Zatímco poslední řadové, v pořadí sedmé, album bylo nahráváno pod přísnou taktovkou Petera Tagtrena ve švédském Abyss studiu, tentokráte se Aristotelovi potomci vydali do Stage One studios v Německu, tedy na místa, kde vznikla jejich smrtící dělová koule z roku 1996 – „Triarchy Of The Lost Lovers“. Výměna severského podnebí, mrazivé magie a zasněných plání za industrializovanou zónu neproniknutelné inverze měla pro novou tvorbu řeckých hříšníků hned několik zásadních dopadů, které budou přijaty s povděkem zejména fanoušky, kterým seversky laděné melodie a pomalejší party minulého počinu bolestivě naleptávaly jejich čistě kovové srdce. Skutečně se kouzlo tajemných melodií více vytratilo na úkor black-metalovějších, rychlejších a energičtějších pasáží. Ta pravá tvář Rotting Christ je však stále nastavena stejnému pekelnému vichru …
Syrově metalové. Taková je podoba nového počinu „Genesis“. Jakkoliv se mohli Rotting Christ před nedávnem ještě toulat v klidnějších a pomalejších pasážích, jejich nejnovější kabát jim sedne na míru především v zápolení úctyhodných kytar. Jsou výrazné. Jsou úderné. Jsou ničící. V těch nejnižších obrátkách se točí ozubené kolo mohutné basy, snadněji rozpoznatelné, děsivě hutné, vše rozechvívající a mrazivě pulsující v pomalejších partech. Řezavé kytary vystřelují své salvy hned v několika drahách a nejdominantnější z nich, satanova černá střela a pomalejší trashově laděné laviny, nenechají nikoho na pochybách, který nástroj hraje v tomto záhrobním dramatu prim. Sekají, pilují, řežou, drtí, bolí, znervózňují, ale i přednášejí a svou charakteristicky nakažlivou melodickou linkou, na pozadí precizně nabroušené rytmiky, připravují plátno a základní črty pro obrazotvorné plody klávesových výšin. Při komponování těchto instrumentálních ploch, které vyplňují panorama jednotlivých kapitol „Genesis“, se členové Rotting Christ naštěstí rozpomněli také na své účinkování v bočních řeckých projektech a můžeme se tedy nechat unášet zejména gotickými „žalmovými“ chorály, vzdáleným teskným andělským sopránem, zlověstným sténajícím vichrem a plnou zahradou různorodých orchestrálních a zvukových ďábelských květů, které jistě očarují nejednu zbloudilou duši. I přitom však lesk melodických kompozic od minulého počinu dosti zešednul a s chutí si jejich příznivec alespoň zavzpomíná kupříkladu ve skladbě „Quintessence“ se zpívaným zastřeným refrénem blížícího se konce, „Nightmare“ s čistým a blackově frázujícím dvojhlasem v refrénové procházce děsivé válečné minulosti, či snad v sólové koruně kytarové nostalgie nad odcházejícím životem v kompozici „Dying“. Majestátní hymny však během let odezněly do neznáma a úderné tempo bicí soupravy spolu s dominantním blackovým vokálem určují novou cestu tohoto seskupení.
K větší umělecké hodnotě rozhodně nepřispěje ani stále se zhorčující art-malba coveru. Úsměvná „postavička“ na minulém počinu již leccos naznačila, ale letos tedy skutečně svým výběrem pánové šáhli vedle. Snad je vyobrazený přízrak samotného vládce pekla bude ochraňovat před dalšími nepravostmi a přivede je na cestu tvůrčí stability.
Bolestné zklámání? Určitě ne. Rotting Christ nahráli přímočarý, bouřící, řízný a energií překypující materiál, který se svým duchem přiklání spíše k trash-blackovému stylu letošní Susperie. Rozhodně nezapomněli ani na své temné melancholické melodické kořeny, ale ty se na „Genesis“ ztrácejí v pěnivém příboji agresivní rozervanosti, případně vyznívají jako nevýrazný klon vzpomínkového snění. Avšak řecké metalové divadlo by přece jen mělo dosáhnout vznosnějšího odkazu své bohaté minulosti.