Poslední dobou se nám v Plzni moc hezky schází zajímavé klubové koncerty podzemních přespolních i přeshraničních kapel. Jednou z takových trochu zastrčených, ale o to parádnějších akcí byl úterní večer v klubu Pohoda, jehož vrchol zajistilo veselé kombo z belgického Monsu zvané PETULA CLARCK.

V devět vykopávají dvojice hlavounů u jihočeského promotérského koncernu NAAB, kteří si nechají říkat DEPAKINE CHRONO. Hraje se jako obvykle mezi lidmi. Tuhle dvojku totiž jen tak na podium nedostanete. Jejich tvorba má zázemí v math rocku, do kterého však narazila horda zfetovaných punkáčů a noisových anarchistů, jenž nenechali kámen na kameni. Bubeník Cikál úřaduje za bicími způsobem, který vyžaduje hned několik dalších asistentů. Ti pak chytají částí bicí soupravy, jež při jeho hře odletují.

Kytarista Budil zase rád upravuje strunné nástroje. Často po těch úpravách na nástroji chybí třeba i polovina strun. Krom skotačivých pidliky punkových tapovaných melodií se v nové tvorbě Budějičáků dají vysledovat i zádumčivější prvky, které krotí jejich splašenost a dodávají více dynamiky. I přes tyto tlumiče to však byla kytaro-bubenická řež plná potu, dřevorubectví, plnovousů a parciálních zlomků, které nedostanete z hlavy. Živě mě kluci zase utvrdili v tom, že se jedná o to nejlepší v daném oboru u nás. Za mě oba palce nahoru.

Druhým Jihočechům v soupisce večera nešlo nic vytknout po hudební stránce. Fajn zvuk, fajn písničky, ale ani stopa po energii a atmosféře, která byla pro kapelu typická nějakých šest, sedm let zpátky. Tenkrát vystoupení této emařské bestie byla vždy vše likvidující tsunami. Screamařské prvky se v novém materiálu často utápí v pomalejších bažinách a jakoby to celou kapelu utlumovalo. Oproti dovádivým gejzírům nespoutanosti a hysterie z roku 2005 jsem byl svědkem mnohem unavenějšího a usedlejšího setu. Inu, nikdo nemládneme. Ale stačilo jen, abych zavřel oči a nechal se unášet na hudebních vlnách, které mi TOSIRO posílali. Pak bylo zase vše v pořádku.

Belgičané PETULA CLARCK předvedli pravý opak. Do skromného půlkruhu přihližitelů nasázeli hlavně energii. Zpěvák a kytarista Mat kolem bicích poskakoval jako pavián a občas u toho dělal i podobné animální akřeky. Zpěvy, volání,“šalalala“ refrény i neidentifikovatelné pazvuky se mikrofonem dostávají do reproduktorů a kluci je doprovázejí vydatnou porcí špinavé a upocené rockové zábavy. Občas se tapuje, občas se riffuje, občas se i používá efektová smyčka, ale hlavně se hodně paří, hopsá a blbne. Vrchol toho všeho nám Mat servíruje ke konci, kdy leze a tančí po čas hraní na baru a hlavou při tom brousí strop. Pro mě vydatná porce neurvalé rockové zábavy, jejíž energie mě nabíjela ještě celý den poté.

Foto: Matěj Hošek (http://foto.mattesh.com)