OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsou mladí, jsou talentovaní a hraje jim to výborně! Když jsem na tomto místě zhruba před dvěma lety, v recenzi na třetí album SCALE THE SUMMIT, psal něco (stále ještě) o příslibu, s neochvějnou jistotou jsem doufal v další skvělé nahrávky. Potenciál této americké čtveřice se totiž zjevně neomezoval pouze na 3 zdařilá alba, ale zkrátka se v té smršti skvělých nápadů, kterými bylo „The Collective“ prodchnuto dalo poznat, že skupina ještě zdaleka nedosáhla svých limitů.
Na letošní novinku tudíž nemohly být kladeny jiné nároky, než jen ty nejvyšší. Zcela právem! SCALE THE SUMMIT mají v první řadě už nějakou tu dobu naprosto jasno, jakým směrem se má jejich tvorba vyvíjet. Z tohoto důvodu nelze od „The Migration“ čekat nějaké převratné změny. Jasná koncepce i pohled na věc, chtělo by se říci hned po prvním zběžném poslechu letošní nahrávky.
Jistý posun oproti předchůdci by se dal hledat především v rytmické sekci, kde začíná převažovat vliv moderních metalových „sekaček“, nebo chcete-li djentových polyrytmů. Snaha celkem logická, nepostrádající smysl pro reflexi současných trendů, ale na druhou stranu zároveň i snaha za zachování pevného pouta s vlastními kořeny.
To znamená, že tato desítka kompozic neochvějně setrvává v předchozích progmetalových pozicích, ale nebojí se čelné srážky s metalovou modernou. Vzniká tak zajímavý propletenec, ve kterém nepolapitelná rytmika jistí pestrobarevné kytarové kejkle, které se ani tentokrát nehodlají držet při zemi. Je vskutku nesmírně příjemný posluchačským zážitkem nechat na sebe působit palbu zemitých kytarových riffů, jež ve výsledku působí jako taková raketová základna pro nádherné kytarové ornamenty, které jsou okamžitě odpáleny do nadpozemských výšin.
Sotva najdeme okamžik, kdy zapochybujeme nad skutečností, že SCALE THE SUMMIT se narodili pro instrumentální hudbu. Ve svém počínání jsou stejně tak úporní, jako kreativní, což je ta nejlepší možná kombinace. Úpornost spočívá v důslednosti, s jakou se drží prověřených hudebních hodnot a s jakou se nepouští do žádných nepředvídatelných kompozičních dobrodružství. Kreativita pak v kadenci nádherných melodií a motivů, jimiž jednotlivé skladby rozhodně nešetří.
Dokonalou souhru v dobrém slova smyslu těžkopádného kytarového hoblování a nespoutané vzletnosti představuje skvělá kompozice pojmenovaná „Willow“. Zde se prolínají všechny atributy tvořící výbornou instrumentální skladbu. Pomalejší tempo nutí rytmiku k, oproti zbytku alba, poněkud umírněnějšímu projevu, což nechává o to více vyniknout nadpozemské kytary. Nejlepší na tom všem je, že to jako celek nepůsobí nikterak výjimečně. Skvělou záležitost z toho dělají hlavně jednotlivé detaily, při kterých si sami pro sebe blábolíte něco o nepopsatelných zážitcích, jež dokáže hudba nabídnout.
Z jednoho úhlu pohledu lze „The Migration“ vytknout určitou míru stagnace. Jsem toho názoru, že zcela poprávu. Nicméně setrvává-li daný interpret v zásadě na svém a za předpokladu, že je schopen i nadále vysoké úrovně kreativity, tak tímto může veškerá polemika hned i skončit. Skladby jako „The Olive Tree“, „Oracle“, již zmiňovaná „Willow“ anebo závěrečná, vzhledem k hudebním choutkám skupiny příznačně pojmenovaná „The Traveller“ jsou pak pádnou odpovědí na jakékoliv výtky ohledně tvůrčí stagnace.
„The Migration“ je však natolik vyrovnanou a podařenou kolekcí, že vyzdvihování jakýchkoliv položek z jeho obsahu je v podstatě zbytečné. Tato sympatická kapela se svojí hudbou zjevně výborně baví a to, že se baví i její posluchači, je pak pro nás už jen takovým příjemným bonusem.
SCALE THE SUMMIT počtvrté a zase výborně!
8 / 10
The Migration (2013)
The Collective (2011)
Carving Desert Canyons (2009)
Monument (2007)
Výborně ukočírovaná a mazácky seskládaná porce instrumentální progmetalové moderny, kterou s otevřenou náručí uvítají jak puntičkáři rozebírající každičký hudební atribut, tak prostí posluchači, kterým jde jen o jediné – zapomenout na strasti denního života a zaposlouchat se do libých tónů této skvěle vyvážené desky.
Presne tak. Obdivuhodne presne vyvážená porcia vyspelej hráčskej techniky, nápaditosti a nelacných, avšak úžasne chytľavých melodických pasáží skombinovaná do mimoriadne obsažného celku.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.