OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už po několik let mě baví sledovat, kterak si kdysi veskrze ortodoxní hudební žánr, jenž byl navíc mnohými považován za severský národní poklad, razí cestu směrem ven z těchto svazujících pravidel. Děje se tak jak z hlediska kdysi pevných a nezdolných žánrových pravidel, tak především geograficky. Způsob, jakým dokázaly černý kov podchytit především americké kapely, jež byste z „ideologického“ hlediska řadili kamkoliv, jen ne zrovna sem, je bezpochyby pozoruhodný.
V případě DEAFHEAVEN pocházejících z prosluněného San Francisca lze jen těžko hovořit o nějakém čistokrevném blackmetalovém řádění. Fascinace tímto metalovým subžánrem je však v jejich případě zjevná, koneckonců to, co si jako první z jejich letošního alba zapamatujete, jsou právě četné blackové sypačky. Kořeny tohoto uskupení však přesto hledejme hlavně v hardcore anebo v něčem, před co se dá vložit populární předpona „post“.
Ono by se těch vlivů našlo i o něco více. Stačí se jen zaposlouchat do příjemně zastřeného zvuku bzučících kytar a na mysl se okamžitě vkládá pojem „shoegaze“. Že z toho všeho na konci nevyleze žádná mimibazarovská spatlanina, dokázala tato pětice už na svých předchozích nahrávkách. Ty však v porovnání se „Sunbather“ berme jen jako testování vlastních možností, jako zastřelování před hlavním úderem.
Možná trochu přehnaná slova, když si uvědomíme, že skupina má vše podstatné ještě stále před sebou. Ovšem jen těžko se hledají přívlastky pro popsání z hlediska stopáže něčeho tak velkolepého. DEAFHAVEN se jen tak tak vešli pod hranici jedné hodiny, což vzhledem k jejich žánru může vypadat jako značná troufalost, či podlehnutí pocitu vlastní výjimečnosti.
Výsledek nakonec ukazuje, že to zas tak veliká troufalost nebyla, i když bych na druhou stranu krotil některé až freneticky nadšené reakce. Je pravdou, že na rozsáhlých plochách skupina dokáže rozehrát nezřídka strhující představení, ve kterém se zcela přirozeně prolínají blackující vichřice s uvolněnými plochami, častokrát tvořenými příjemnými kytarovými kudrlinkami, jako vystřiženými z nějaké instrumentální post-rockové skládanky.
Z povětšinu času válcující kytarové smršti a z tlukotu neméně zdrcující rytmiky vystupují kromě obligátního ječícího vokálu i mnohé, až překvapivě lehce se pamatující kytarové motivy, jež dokážou posloužit jako maják v rozbouřeném moři. Titulní skladba je přesně tím případem, kdy se zdánlivě nezastavitelná smršť z ničeho nic vyklidí a přenechá prostor jednoduchému motivu, po němž se opět navrací třeskutá zima, avšak už ne tolik zničující jako ve svém počátku.
„Sunbather“ si ve svém opulentním provedení nevypomáhají náročnými kompozičními kouzly, spíše sází na organické propojení různých hudebních světů v technicky ne zas tak krkolomném provedení (vyjma zničujícího nasazení bicí soupravy). Ve výsledku to znamená, že album je vším možným, jen ne jednoduchou posluchačskou jednohubkou. Třetí počin kalifornských multižánristů tak nabízí dlouhodobější badatelskou práci, kterou rozhodně stojí za to podstoupit.
Fascinace černým kovem v nadžánrové fúzi, jež bychom si ještě tak před deseti lety dokázali představit jen velmi těžko.
8 / 10
Infinite Granite (2021)
Ordinary Corrupt Human Love (2018)
New Bermuda (2015)
Sunbather (2013)
Roads To Judah (2011)
Libertine Dissolves (2010)
Demo (2010)
Datum vydání: Úterý, 28. května 2013
Vydavatel: Deathhwish Inc.
Stopáž: 59:58
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.