OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Věrní fanoušci nezapomínají, a i kdyby náhodou, máme tady institut minialba pro případ, že na regulérní řadovku je ještě stále čas. Trio vagabundů BLACK TUSK si právě touto krátkou smrští vyplňuje prostor mezi posledním a následujícím albem a dělá to opět stylem pro sebe typickým. Někdy je vcelku jednoduché psát recenze kapel, jež svůj styl nehodlají nijak reformovat. Nabroušená metalová jízda opět jednou bezohledně vlítne do vašich příbytků a chová se přitom jako neurvalý křupan z amerického Jihu.
Snad jen trošku zmínka o zvuku, který je opět o něco více obhroublejší, přičemž kytary lze pojmenovat jako zvukové ztvárnění Válcoven plechu Frýdek-Místek. Ani ty smyčce v úvodu „The Weak And The Wise“ neznamenají žádnou výhybku z předem nalajnované tratě. Jakmile se ozve basa a po ní další výkřik jednoho z trojice opět se naprosto účelně doplňujících vokalistů, je vše zpět na svém místě.
Bez nějakých prodlev, či zdržujících blbůstek to celé pěkně odsýpá v agresivně demonstrativním stylu, kde však zároveň není příliš místo pro pózy. Pakliže za ně nepovažujeme až důslednou snahu o dřevorubeckou image (bezpochyby v tomto případě nepředstíranou), jež jde ruku v ruce se zdrcující hudební náplní. Jednotlivé kytarové riffy opět nepřekvapí, ale jejich dávkování a údernost je přesně tím, co si lid žádá. Hobluje se o sto šest, občas se na okamžik zpomalí a pak se znovu jede do plných a jako celek to šlape bez jakýchkoliv nudných pasáží. Prostě řádně nakopnutá metalová party.
Minule jsem zde řešil dilema, zda-li má cenu investovat svoje peníze a čas do další a další produkce podobných uskupení, ale „Tend No Wounds“ mě přesvědčilo, že tady není moc co řešit. Samozřejmě ve prospěch BLACK TUSK. Ti sice znovu nepřinášejí nic světoborného, ale nechat se z času na čas pořádně nakopnout má taky něco do sebe, nemyslíte?
6,5 / 10
The Way Forward (2024)
T.C.B.T. (2018)
Pillars of Ash (2016)
Tend No Wounds (EP) (2013)
Set The Dial (2011)
Taste The Sin (2010)
Passage Through Purgatory (2008)
The Fallen Kingdom (2007)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.