Je škoda, že se tohle sympatické americké trio rozhodlo zařadit zpátečku a vrátit se do tepla bezpečí, kde to nezavání experimenty a tvůrčí odvahou. COLISEUM své kořeny lokalizují do oblastí, kde si punk s metalem podávají ruce na hraničním přechodu, což jim dovolilo na předchozí desce „House With A Curse“ vytěžit z této fůze mnohem více, než by se zpočátku mohlo zdát. To vše ještě krásně zaobaleno v temném vizuálu dávalo tušit, že nás čekají další neočekávaná dobrodružství.

Bohužel, novinka „Sister Faith“ je v tomto směru mnohem umírněnější a konzervativnější. Pryč jsou hrozivé táhlé skladby, zůstávají pouze punk-metalová energie a rychlé úderné vály. Z tohoto pohledu se sázka na jistotu jeví jako nepopíratelný krok zpět a pro mnohé i bezpochyby jako zklamání. Skutečnost však nakonec není tak zlá, jak se z těchto řádků může jevit.

Oprostíme-li se od očekávání dalších experimentů, zůstane nám svěží a energická porce hudby. COLISEUM tohle prostě mají v krvi, o tom není pochyb. Nálož několika úvodních skladeb musí rozhýbat i ty nejotupělejší. Palba ostrých, nekomplikovaných a pište si, že počertech chytlavých riffů, jistá, kupředu pádící rytmika a chřaplavý hlas Ryana Pattersona svolávající k dalšímu nezřízenému večírku.

V klasickém subtilním nástrojovém obsazení se neztratí ani příjemně bublající basa, což jen jedním z důvodů chvály směrem ke kvalitě produkce. Ta zůstává pevnou jistotou, kterou si skupina umí na svých nahrávkách pohlídat. „Sister Faith“ potěší syrovým, nepřikrášleným a slušně živým zvukem, což by mělo být pro podobné nahrávky naprostým standardem.

Přeci jen se i na takto, řekněme konzervativněji pojaté kolekci najde pár okamžiků, kdy se COLISEUM odhodlají ke zvolnění tempa. Příjemné kytarové cvrlikání skvěle osvěží dramatickou a emotivní skladbu „Love Under Will” a rytmické zvraty pak působí v silném kontrastu s následující přímočarou skoro hitovkou „Under The Blood Of The Moon“.

Skoro hitovkou proto, že třináctka písní nabízí ještě chytlavější kusy, jež budou bezpochyby páteří následujících koncertních vystoupení. Z hromádky můžu namátkou vybrat tu, u které svítí šťastné číslo 7. „Late Night Trains“ je jasně nalajnovanou, naprosto nekomplikovanou skladbou, explodující v refrénu. V podstatě stoprocentní aplikace všech vzorců pro tvorbu hudebních hitů.

„Everything In Glass“ je jednou z mála pomalu plynoucí kompozicí, tak trochu popírající mé slova z úvodu, leč i přes svoje plusy spíše podtrhující tvrzení o mírné tvůrčí stagnaci. Zároveň ji lze považovat za pomyslnou hranici mezi jednoznačnými majáky alba na jedné straně a nevýraznými písněmi na straně druhé. Ta prvá skupina pochopitelně jednoznačně převažuje, a když už se z té druhé objeví nějaký ten zástupce („Used Blood“), stále se nejedná o žádný propadák.

Další nedostatky jinak stále vydařeného alba lze spatřovat i v přeci jen trochu přestřelené stopáži; zkrácení o 2 skladby by rozhodně neuškodilo a taktéž i ve faktu, že se skupina v některých kytarových hrátkách začíná trochu opakovat. Na to však lze na druhou stranu nahlížet jako na její poznávací znamení, či chcete-li trademark.

Uvedená negativa však zásadě zase tolik nemění na faktu, že „Sister Faith“ je dobrá deska. Dost dobře si umím představit spokojený potlesk někoho, pro nějž bude prvním setkáním s tvorbou skupiny. Pro ty ostatní nepřináší nic víc, než jen tradičně solidně oddrhnutou kolekci energických písní, což, naprosto uznávám, stále rozhodně není álo.