OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nasazení a zápal pro věc, kterým se HAVOK po těch několik málo let od svého vzniku můžou pochlubit, je doslova smrtící. Kapela je prakticky neustále na turné, brázdí kontinenty se svojí představou pravěkého thrash metalu a přitom ještě stíhá v pravidelných intervalech chrlit desky. Ne, tohle rozhodně není partička vypočítavých sázkařů na retro vlnu, jež v posledních letech zachvátila mimo jiné žánry i ten metalový.
Ba co víc, čtveřice z coloradského hlavního města Denveru se dokáže v rámci svého velice úzkého žánrového kluziště měnit před očima ze snaživého bruslaře v mistra piruet. Jinak se jejich třetí album totiž nedá popsat. Ortodoxní staromilská thrashová vichřice v jejich podání je vším možným, jen ne nudným přehráváním něčeho, co tady strašilo minimálně 2 dekády dozadu.
Na to má „Unnatural Selection“ zatraceně tuhý kořínek a atraktivní vzhled. První, co oproti minulosti překvapí je jednoznačně zvuk. Pryč je vysoký řezavý zvuk sekyr. Úctě k historii a původu žánru jsme svými předchozími alby dali již zadost a nyní pojďme do toho trošku moderněji. Možná takto zněl původní plán, když se skupina ve studiu sešla s věhlasným producentem Terrym Datem, jenž má na svědomí hned několik legendárních nejen metalových nahrávek.
Současný zvuk tak lze přirovnat ke srážce staromilského metalového mastodonta s hbitým mladým bojovníkem. Kombinace archaický metal versus moderní sound tady už byla mnohokráte. Někdy to fungovalo, jindy ne a v tomto případě lze jednoznačně říct, že tento svazek je rozhodně víc než jen pouhým manželstvím z rozumu. Neochvějně pádícím skladbám se tak dostalo dalšího skvělého životabudiče a skupina tak zní mnohem nabroušeněji, než kdykoliv předtím.
Co se však nemění, je její schopnost doslova z ničeho vydolovat energické a našlápnuté skladby, kterým nechybí ani jeden z aspektů tvořících v podstatě dokonalou thrashovou pumelenici. Ostré riffy, heroická sóla dávkované ve správných okamžicích, neúnavné bicí, kdy si doslova vychutnáváte každý úder a bezvadný ječák za mikrofonem, který je navíc ještě výtečně doplňován sbory. Ty rovněž přichází jako na zavolanou, aby ještě více zvýraznily důraz v refrénech, jako například v jedné z nejlepších skladeb z celé kolekce „It Is True“. Ta paradoxně neuhání v tak zběsilém tempu, jako většina jejich kolegyň, ale ukazuje výbornou práci skupiny při podchycení probírané látky (rozuměj thrash metalu) v celé své šíři.
Celkově navíc album působí opět o další krůček dospělejším dojmem. Tam, kde v minulosti zůstávaly pocity mírné nedotaženosti, nyní vše do sebe perfektně zapadá. Jestli je někde ta permanentní koncertní šňůra pořádně znát, tak je to právě v suverenitě a lehkosti, která v hudbě HAVOK naprosto vytlačila poslední známky přílišné snahy a křeče. Nahrávku tak lze poslechnout bez jakýchkoliv výhrad, a pokud se nějaké vyskytnou; ruku na srdce, našly by se i tady, tak se rozhodně nebudou týkat kompozičních schopností a možností skupiny. Pevně věřím, že tyto se budou ještě nadále zdokonalovat. Tohle mě totiž zatraceně baví!
HAVOK jedou! Jejich staromilský thrashmetalový marš teď už opravdu nic nezastaví!
8 / 10
V (2020)
Conformicide (2017)
Unnatural Selection (2013)
Time Is Up (2011)
Burn (2009)
Pwn 'Em All (EP) (2007)
Vyborny nasrany thrash
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.