OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rozpad ISIS nemohol v žiadnom prípade znamenať koniec. Nato boli jednotliví členovia tejto dodnes zásadnej a stále neprekonanej post-metalovej formácie príliš aktívni už predtým.
Keď došlo k ohláseniu pripravovanej spolupráce trojice z nich s frontmanom DEFTONES, očakávania boli nemalé a vzhľadom na doterajšie výkony zúčastnených sa dalo čakať všetko.
Niekdajšie vyjadrenie Jeffa Caxida, že výsledok nebude v žiadnom prípade znieť ako kombinácia zvuku ISIS a Chinovho typického spevu však dnes pôsobí mimoriadne úsmevne - PALMS znejú presne tak, ako by ste čakali.
Napriek tomu nejde o typický príbeh superskupiny a nenaplnení vkladaných nádejí v niečo zásadné. Áno, PALMS neustále znejú ako mäkšia verzia ISIS s charakteristickým Morenovým prejavom, chýba prakticky akékoľvek prekvapenie alebo neobvyklý postup. No na albume aj tak funguje všetko, ako má.
Rozsiahle inštrumentálne plochy s pulzujúcou a hypnotizujúcou rytmikou, postupne a najmä pomaly rozvíjané motívy s jemnými klávesovými podkladmi gradujú spolu s Morenovým spevom úplne prirodzene, nikdy však nedospejú hutným riffom a duniacej rytmike, ktorými gradovali skladby ISIS. Absencia rôznorodosti DEFTONES plynúca z trecích plôch medzi rozdielnym prístupom Morena a Carpentera, či relatívna jemnosť v porovnaní Aaronom Turnerom a jeho hrubým a exponovaným revom v ISIS, dáva na druhej strane všetkým šiestim rozsiahlym skladbám jednotiacu atmosféru, ktorá vyprcháva až so záverečnou a trochu rušivo rozťahanou „Antartic Handshake“.
Takmer presne po troch rokoch od posledného koncertu ISIS vyšiel album, ktorý funguje ako definitívna a dôstojnejšia bodka za ich tvorbou lepšie než kompilácia demo verzií, coverov, remixov a predtým nevydanej titulnej skladby „Temporal“. Alebo než nový začiatok.
Pozoruhodná konzistentnosť albumu, ktorý bol nahrávaný doslova po kúskoch jednotlivcami v rôznych miestach, podsúva nádej na prekvapivejší výsledok v budúcnosti.
Takmer presne po troch rokoch od posledného koncertu ISIS vyšiel album, ktorý funguje ako definitívna a dôstojnejšia bodka za ich tvorbou lepšie než kompilácia demo verzií, coverov, remixov a predtým nevydanej titulnej skladby „Temporal“. Alebo než nový začiatok.
7,5 / 10
Chino Moreno
- spev, gitara
Jeff Caxide
- basgitara
Aaron Harris
- bicie
Bryant Clifford Meyer
- gitara, klávesy
1. Future Warrior
2. Patagonia
3. Mission Sunset
4. Shortwave Radio
5. Tropics
6. Antarctic Handshake
Palms (2013)
Takhle nějak by možná dnes zněli ISIS. Musím se přiznat, že mám dost problém s Morenovym vokálem, což platí i pro jeho domovskou kapelu. Na druhou stranu uznávám, že se v podobě bezejmenného debutu podařilo PALMS vytvořit kvalitní fúzi postmetalově vyklidněné hudby s emotivně pojatými vokálními party. Příjemná deska.
letná pohodovka, ale že by som sa k tomu vrátil na jeseň alebo budúci rok je málo pravdepodobné
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.