Při pohledu na aktuální dění v některých českých velkoměstech měl člověk dojem, že až příliš mnoho lidí stále ještě netuší, jak smysluplně naložit se sobotním odpolednem. Jednu z variant příjemného trávení volného víkendového času nabízelo i výrazně malebné prostředí loketského přírodního amfiteátru, kde se na uhrančivém pozadí protékající Ohře a monumentálního výhledu na loketský zámek konala výběrová přehlídka německého (heavy) metalu s všeříkajícím podtitulkem „German Metal Strikes“.

Role rozehrávače se zhostili EBONY WALL, vcelku průměrní vyznavači současného „female fronted“ metalu, ve kterém nechyběly tolik typické klávesy a sem tam i nějaký ten growling, k němuž si zbytek mužského osazenstva kapely s facepaintem alá POWERWOLF nezapomněl nasadit také fešácké kolárky. Na rozcvičení to bylo slušné, ale víc už nic.

Další porci německého kovu, servírovaného mimochodem s typickou časovou přesností našich západních sousedů přesně dle programu a ve výborném zvukovém balení, přinesli ALPHA TIGER, partička, o které už přece jen bylo něco málo slyšet (kdo čte pozorně zdejší stránky, dokonce před časem jistě zaregistroval krátkou recenzi druhého alba skupiny, „Beneath The Surface“). Klasický speed metal vzor 1988, který byl na programu, byl okořeněn živým výkonem kapely, s nímž zahrané skladby získaly daleko výraznější tvář než na studiové nahrávce, a lví podíl na tom samozřejmě měl i Stephan Dietrich, neomylně připomínající Michaela Kiskeho ve zmíněných létech. Radost z jejich setu tak neměla snad jen ochranka, jíž začaly dělat starosti hojně přítomní němečtí fanouškové, kteří se poprvé (a ten večer rozhodně ne naposledy) rozhodli na vlastní kůži vyzkoušet, kolikrát se dá vylézt na pódium, než definitivně dostanete přes ústa.

S nadcházejícím soumrakem pak před houstnoucí dav vystoupali metaloví romantici STORMWITCH a já se přiznávám, že právě tohle byl okamžik, který mne na festival přilákal ze všeho nejvíc. Vždyť jak je to dlouho, co tihle klasici let osmdesátých zahráli v České republice? Ani sám Andy Mück nevěděl, když se to snažil spočítat („třináct let, dvacet?“), a já mám takové podezření, že to bylo už v památném roce 1990. V každém případě „Andy Aldrian“ rovněž pravil, že „ubyly vlasy, narostlo břicho“, ale když do mikrofonu opřel všechny své hlasivky, bylo to stejně úžasné, jako ze studiových nahrávek Čarodějnice. Podobně spolehlivě fungoval i zbytek kapely (z prakticky původních členů ještě Jürgen Wannenwetsch (bg.) a Peter „Lancer“ Langer (dr.)) a když došlo na přídavek „Tears By The Firelight“, nemohlo být jinak, než že Andy, který se pro tu chvíli chopil i španělky, vzpomene na nedávno předčasně zesnulého původního kytaristu Haralda „Lee Tarota“ Spenglera a skladbu mu věnuje. Věru, moc krásný návrat ztracených synů, kterému okolní prostředí spolehlivě dodalo na maximálně možném efektu.

Setlist (bez záruky): Dance With The Witches, Stronger Than Heaven, Eye Of The Storm, King In The Ring, Evil Spirit, Witchcraft, Fallen From God, Call Of The Wicked, Ravenlord, Russia´s On Fire, ?, Tears By The Firelight, Walpurgis Night.

Už za úplné tmy (kdy scenérie s nasvíceným hradem dostala další barevný nádech) přišel čas pro TANKARD a jejich „old school“ thrash metal s velmi výraznými pivními zásobami na praktikáblu pod bicími. Za hodinku jim přiděleného času frankfurtští provětrali to nejlepší z jejich početné diskografie („Stay Thirsty!“ a „Rules For Fools“ vyzněly asi nejlépe) včetně čerstvé „A Girl Called Cerveza“, Gerre na pódiu zleva doprava a zpět (navzdory slušnému pivnímu pupku, který pravidelně vystavoval na odiv) naběhal několik kilometrů a dohromady to byl opravdu povedený set, z nějž energie a chuť rozdávat thrashmetalovou radost stříkala na všechny strany.

GRAVE DIGGER, kteří byli za hvězdy večera, by si z toho ostatně mohli vzít příklad. Když totiž po nezbytném skotském intru nastoupili do světel reflektorů a přehráli prvních pár kousků, vypadalo to spíše na povinné odvedení nasmlouvané práce než na pořádný heavymetalový koncert. Nálada nijak extra, zbytečně časté popichování davu, že málo řve, a jedna jediná Rittova kytara, která ani za vydatné podpory Katzenburgových kláves nebyla schopna dosáhnout studiového efektu. A co hůř, do konce koncertu se to, bohužel, příliš nezměnilo (zmršenou klasiku „The Reaper“ v jakési nepovedeném medley s „Baphomet“ a dalšími skladbami ani nepočítaje). Navíc Chris Boltendahl evidentně nebyl zrovna v pěvecké náladě a tak většinu refrénů (tj. kolikrát to nejdůležitější z produkce kapely) přenechával publiku, což vyvrcholilo v „Ballad Of A Hangman“, jejíž ústřední party jsme si odzpívali prakticky sami. Zkrátka a dobře, když zazněla rozlučková „Heavy Metal Breakdown“, bylo na místě si přiznat, že tenhle večer oddirigovaly především obě kapely předcházející, a že GRAVE DIGGER působili akorát tak jako hrobník s pořádným tenisovým loktem, jemuž by (krom příslušné pauzy) prospělo vedle studiové produkce také trochu provětrat i tu pódiovou.