Požehnáni budiž všichni, kdo si na hudebním poli dokáží svojí originalitou a specifickým přístupem vyžádat patřičnou pozornost i respekt. Američané ROSETTA patří k tomu vzácnému druhu, jenž své úsilí dokázal zúročit ve svébytný výsledek, jehož jasné kontury poznáme už z povzdálí. Natolik svébytný, že se z něj skupina nedokáže vymanit už na několikáté nahrávce v řadě. Ač by chtěla sebevíc, standardy, které si sama kdysi stanovila, jsou natolik pevné a houževnaté, že tento boj, zdá se, ani sama není ochotna podstupovat.

Zatím to zjevně ani není příliš potřeba, když vše stále funguje více než solidně. Skladby vypjaté až po okraj emocionálního spektra si pohrávají leckdy až s melodramatickými náladami jako příslovečná kočka s myší. O míře sebedůvěry kapely svědčí i fakt, že na úvod alba umístila rovnou nejdelší kompozici. Její pozvolný rozjezd za typického zvuku nejdříve poloakustických a vzápětí i těch ostřejších kytar předznamenává opět toliko očekávanou a stále jen těžko napodobitelnou atmosféru ohromného vzteku a zároveň jisté apatie, jež je pro nahrávky těchto postmetalových inovátorů příznačná. Michaelův hlas si počká na ten správný okamžik, kdy už se očekávání jeho příchodu díky sílící gradaci stává nesnesitelným, aby rozmetal veškeré pochyby o tom, koho že novou nahrávku to právě posloucháme.

Jestliže se na předchozím albu daly vypozorovat tendence opakování se či řekněme rovnou tvůrčí stagnace, stejné pocity lze mít i z letošní novinky. "The Anaesthete" není rozhodně žádným razantním posunem vpřed, či nedej bože úskokem někam úplně jinam. ROSETTA jsou si plně vědomi svých předností, nezkoušejí nic extra nového, nepouštějí se na tenký led experimentů. Tohle už mají za sebou a teď jen sklízí ovoce z ještě stále bohatě rodícího stromu.

V tomto případě bych se však zdráhal nazývat to nedostatkem tvůrčí odvahy. Na to má jejich vidění (postmetalového) světa stále dost potenciálu utáhnout hned několik nahrávek. Ani ta další v pořadí - "The Anaesthete" z této řady nevybočuje žádným negativem. ROSETTA i nadále dobře zvládají tempa skladeb a jejich jednotlivé gradující motivy a stejně tak i výbornou práci s atmosférou. Na způsobu, jakým s těmito položkami ve svých dílech pracují, stále není nic čistě rutinního, natož omšelého. Epické a všeobjímající kytarové erupce prostřednictvím do maxima vypjatého vokálu zvou na náladotvorný výlet, jehož náplň je většině z nás již důvěrně známá, přesto se jen málokdo nenechá přemluvit i nyní.

Z ničeho nic zjevivší se překrásná vyklidněná kompozice "Hodoku / Compassion", umístěná přesně doprostřed playlistu působí jako symbolický předěl mezi dvěmi částmi alba i jako nadechnutí se k jeho závěru, jenž obstará dvojice instrumentálních a zlověstných skladeb. Michael Armine předvádí, že kromě hysterického řevu zvládá i čistý zpěv a to navíc ve velmi působivém ztvárnění. Skladba dodávající albu další náladotvorný rozměr, bez kterého by si nejspíš dokázalo vyžádat o poznání menší díl pozornosti.

Projev postavený na "tom nejlepším" ze sludge, hardcore a metalu už dnes prostě není tím zjevením, jako v dobách stále nepřekonaného debutu "The Galilean Satellites" a možná i proto tato jinak vysoce nadprůměrná nahrávka nedokáže vyvolat větší nadšení. Málo naplat, ROSETTA stále nepřestávají bavit a být v rámci své scény velice zajímavým tělesem, ale bič, který si svým prvním albem na sebe upletli, je mnohem větší a silnější, než by možná i oni sami na začátku očekávali.