Musím říct, že mě nesmírně baví to spektrum reakcí na nejnovější snímek jihoafrického režiséra Neilla Blomkampa, které mu vyčítají až přehnanou levicovou zapálenost. Přitom příběhů s podobnou konstrukcí jsme tady už měli spousty. "Elysium" skutečně nevyniká nikterak objevným scénářem, co se týče schématu boje dobra se zlem a především personifikací těch, kteří stojí na té či oné straně.

Fascinace různými postapokalyptickými vizemi od úplného zničení naší planety až po futurologické uspořádání společnosti podle kast, je přeci náplní mnoha sci-fi románů snad už od úplných počátků tohoto literárního žánru a v tomto směru není příběh o přelidněné zemi plné nemocí, sociálních nepokojů a kriminality nijakým novým příspěvkem do této mlýnice fantastických vizí.

Co zřejmě na této akční sci-fi podívané na mnohé asi nejvíce působí jako červený hadr na býka, je její pokus o reflexi některých aktuálních společensko-politických problémů, jakými jsou dostupnost zdravotní péče (téma rezonující zejména ve Spojených státech), či přistěhovalecká politika západních zemí a jejich vztah k tzv. třetímu světu. Z tohoto pohledu je schéma kontrastu mezi životem vyvolených na vesmírné kolonii Elysium oproti chaosem zmítané Zemi, kde jedinou nadějí na lepší život je tvrdá práce v montovnách výrobků, které vlastně slouží k udržování tohoto status quo, dosti výraznou paralelou k tématické náplni mnohých levicových debat.

Větší díl odpovědnosti bych však tomuto snímku určitě nepřikládal, byť se může sebevíce snažit o nějaké sdělení prostřednictvím přerodu ústředního hrdiny, jenž se původně z čistě sobeckých pohnutek nakonec rozhodne obětovat celku, či když skrze ústa ministryně obrany kosmického ráje v podání Jodie Foster nechává vypouštět rétoriku představitelů politických stran, hlásících se otevřeně proti imigraci.

Naděje vzbuzované velice slibným úvodem, kdy Blomkampova režie mistrně úvádí do beznadějného světa sluncem vyprahlého Los Angeles, jehož urbanismus 22. století připomene spíše slumy na předměstích (jiho)afrických měst, však pozdější dění už nedokáže plně uspokojit. Nepořádek, špína, chaos, násilí a tvrdý policejní dozor. To je život většiny "tam dole", zatímco těch několik ostatních si užívá privilegium "věčného" života a zdraví v nádherném prozelenalém ekosystému umělé vesmírné stanice.

Téma, které je na jednu stranu ohrané jako stará gramodeska, jež najdete u vašich starých rodičů na půdě, ale zároveň skvělá roznětka fantazie, umožňující vyprávění rozvinout hned do několika směrů. Prostor vymezený celovečernímu filmu, který nebyl zrovna nejlevnější a který si na sebe musí co nejrychleji vydělat, samozřejmě příliš mnoho možností pro nějakou košatou story nedává. To se stává víceméně jasným po první akční scéně. Do té doby "Elysium" kraluje svojí dráždivou a gradující atmosférou, výborně umocněnou flashbacky do dětství hlavní postavy ve ztvárnění Matta Damona, či působivě ztvárněným marným pokusem několika zoufalců proniknout skrze obranný systém vysněného vesmírného ráje.

Pak už jen nastává čekání na finální souboj, který by alespoň z hereckého hlediska měl skončit jednoznačným vítězstvím Sharlta Copleyho, jehož neodolatelně psychopatický pozemský agent je jen dalším rozměrem nevypočitatelného člena elitní jednotky, kterého si před pár lety s gustem střihnul ve filmovém ztvárnění "A-TEAM-u".

Nutno však říci, že většina fanoušků kvalitní trikové a akční podívané by tyto pravidla hry měla bez problémů příjmout a nemít na "Elysium" přehnané nároky. Přiznávám, že tomuto dilematu jsem se nevyhnul ani já, ale od chvíle, kdy dojde k "demontáži" prvního droida, jsem se už jen velmi dobře bavil, což nenarušilo ani někdy zmatečné nasnímání soubojů, či nadužívání moderních kamerových a střihových efektů.

Letošní rok na poli blockbusterů lze nazvat rokem sci-fi. Přestože ani jeden z dosavadních špektáklů se rozhodně nedotýká hvězd, lze i "Elysium" po "Nevědomí" a dalším pokračování juniorského "Star Treku" zařadit do kategorie solidních žánrových podívaných, které více než jakékoliv debaty ohledem umělecké hodnoty či politického sdělení svádějí hlavně k pohodovému usazení do křesla a vychutnání si necelých dvou hodin ve společnosti soudobých trikových kousků.