Nezpochybnitelná snaha přežít svůj trend se prostě musí ocenit. Energická a naštvaná parta seskupená kolem vokalisty Ronnie Canizara se na svém letošním albu pokouší definitivně prorazit do ranku zavedených metalových pojmů, k čemuž je pořadové číslo 3. v kolonce jejich řadovek asi tím nejpríhodnějším prostředníkem.

BORN OF OSIRIS však nedělají žádné unáhlené kroky. Postupují pomalu a zdá se, že i promyšleně. Jejich cesta však jde správným směrem. Nepřestávají se opírat o svoji nejsilnější stránku, kterou je až sebezničující nasazení, jemuž jako rozbuška slouží aspirace znít zatraceně tvrdě. Sevřený zvuk je tím, co upoutá hned na začátku. Všemocný kytarový zápřah, sekající s neúprosnou přesností riffy zdrcující jako rozjetá zbíječka. Preciznost matematických vzorců snoubící se s neurvalostí dnes už můžeme říct, že v podstatě odeznívajícího deathcore, je v letošním roce dotažena takřka do dále jen těžko překonatelné dokonalosti.

Zkrátka, když po krátkém úvodním "symfonickém" a tak trochu zbytečném roztažení opony nastoupí na scénu tento běsnící americký tyjátr, jen těžko se až do závěrečné scény zbavíte pocitu, že takto napresovaná jízda už nedokáže zajít v celé své krajnosti ještě dál. Nejedná se ani tak o boření hranic metalových extrémů, ty jsou od snažení této skupiny původem z Chicaga ještě hodně daleko, jako spíše o pocit maximálního vyždímání jejího původního stylu.

Pocit větší dotaženosti i oproti poměrně zdařilému předchůdci "The Discovery" z roku 2011 se týká i klávesových rejstříků, jež nepřestávají tvořit nedílnou a důležitou součást tvorby BORN OF OSIRIS. Ty však i nadále znamenají poněkud problematickou položku. Přestože v mnoha případech skladby slušně nakopnou, a to i navzdory leckdy až lehce infantilnímu provedení, včetně vskutku bakelitového zvuku houslí ("Mindful"), jindy zase až příliš upomínají k dřevním dobám symfonického black metalu, což bohužel až moc často poutá nechtěnou pozornost.

Celkově však máme tu čest s velice důstojným kazatelem myšlenek moderního metalu, jenž ve své vzpurnosti a touze po večerech převracet popelnice jako výraz mladického vzdoru nezapomíná ani na své kořeny, kterých se prostě nezbaví ani kdyby sebevíce chtěl. Příjemný odér heavy metalu, který se prostřednictvím líbivých kytarových vyhrávek a sem tam i sólíček vznaší nad spáleným bojištěm, budiž připomenutím faktu, že kruh metalové muziky je víceméně uzavřený a každá další vlna modernizace, kterých už od počátků devadesátých let bylo až až, je jen potvrzením a vylepšením toho stávajícího.

Toto poznání rozhodně však neznamená klasický povzdech nad tím, že "vše už bylo vymyšleno". Zajímavost podobných uskupení totiž spočívá v ochotě spojovat dřívě jen těžko spojitelné, vymýšlet dříve jen těžko myslitelné, přičemž vše k tomu potřebné už vám dávno leží na stole. BORN OF OSIRIS sice žádnou takovou revoluci nepředstavují, ale přinejmenším nelze k jejich počínání nechovat sympatie. Když navíc svojí třetí deskou zase o trošku více seškrábli tu původně do dáli svítící nálepku trendových surfařů, byť se jí na druhou stranu nedokázali zbavit úplně.