Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už už to vypadalo na stahující se mračna nad tvořivostí těchto sympatických Irů, ale zdá se, že pohroma je prozatím odvrácena. Jestliže "Age Of The Fifth Sun", coby předchozí album GOD IS AN ASTRONAUT z roku 2010, dost silně zapáchalo nudnou šedí a práchnivějící rutinou, letošní počin zařazuje prudkou zpátečku. O bájném Fénixově povstání z popela sice hovořit nemůžeme, ale i přesto je šestá řadová deska této skupiny záležitostí svěží a přitažlivou.
Přitom ani nebylo nutné si vypomáhat nějakými dříve nepředstavitelnými experimenty. Na to už je toto uskupení až příliš usazené ve svém vlastním pískovišti. V době, kdy se instrumentální post-rock už jen těžko může považovat za něco sexy a o posluchačské přízni ani nemluvě, lze akt vzniku takto konzervativně znějící nahrávky považovat buď za zoufalství anebo víru v tradici.
Do prvního mají Irové ještě hodně daleko, takže logicky zůstává druhá možnost. Boj s omšelostí, kterou si tento žánr během pár let, takříkajíc ve zrychleném jednání, prošel,dává tušit mnohá úskalí, ze kterých GOD IS AN ASTRONAUT zdaleka ne vždy vyváznou se zdravou kůží. Na jejich silně rytmickou a nekomplikovanou hudbu jsme si už dávno zvykli a těžko tudíž předpokládat, že nedojde k vlastnímu vykrádání. Na druhou stranu je potěšitělný návrat lehkosti a šarmu, zdobících starší nahrávky.
V porovnání se zajímavější minulostí bych však "Origins" jen těžko prohlásil za strhující dílo. To platí i pro ty "nejnakopnutější" momenty. Skladby jako "Signal Rays", "Transmission" anebo "Exit Dream" jsou esencí toho nejzábavnějšího z irského portfolia. Přimočarost v souznění s hitovým potenciálem v podání této skupiny se zjevně jen tak neoposlouchá, ale i tak můžeme letos pozorovat příklon k poklidnějšímu pojetí. Svůj díl na tomto poli odvedly i zastřené, přes efekt prohnané vokální linky, jež jakoby tlumily jakékoliv náznaky snahy rozdováděných rytmů vymanit se z pod kontroly.
Ve výsledku to naštěstí neznamená, že by hudba obsažená na tomto albu postrádala energii a drive, tolik vlastní pro GOD IS AS ASTRONAUT. Spíše můžeme říct, že jejich stále typicky znějící propletenec kytarové muziky a decentních a víceméně podkreslujících kláves a samplů zvolňuje a přenáší tak dění z centra tanečního parketu směrem k baru, kde vám během nevázané konverzace s poblíž sedící slečnou hraje na pozadí něco příjemného a nevtíravého.
Příjemný je adjektivum, jež zvykne být nejen v recenzích nadužíváno. Avšak v tomto případě jen těžko hledat cokoliv výstižnějšího. "Origins" jako druhá šance pro kapelu, která se zdála být na pokraji tvůrčího vyčerpání rozhodně obstojí. Je to deska srdnatě hájící dávno vytyčené žánrové hranice, a to způsobem, který rozhodně neuráží, který baví a hlavně, který je maximálně PŘÍJEMNÝ.
Embers (2024) Somnia (2022) Ghost Tapes #10 (2021) Epitaph (2018) Helios | Erebus (2015) Origins (2013) Age Of The Fifth Sun (2010) God Is An Astronaut (2008) Far From Refuge (2007) A Moment Of Stillness (EP) (2006) All Is Violent, All Is Bright (2005) The End Of The Beginning (2002)
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.
Slovenskočeský SUMAC po dietě. Zdaleka ne tak zatěžkaný a hlomozný, ale podobný ve svém zrodu i žánrových mantinelech. Bažinatý projekt nahrávaný v Soulkostele, jdoucí naproti znervózňujícím noise-ambientním plochám i zajímavé riffařině.
Zajímavá záležitost z Řecka, jež pro svou melodičnost má blíže k extrémní gotice než k black metalu, ke kterému se hlásí. Jasně, je tam jen mužský vokál s projevem vyvrhnutého pajšlu, ale ty temné melodie mají ponurou podmanivost.