2006: objevili se zničehonic a poslouchal je každý. Včetně lidí, kteří do té doby o hip-hop jinak ani nezavadili. Svým prvním albem si prostě získali pozornost všech a rozšířili nejednomu hudebnímu fandovi jeho žánrový obzor, přičemž s překvapivým úspěchem, který se dostavil prakticky okamžitě po návratu na scénu, nejspíš nepočítali ani WWW samotní.

2013: každá nová nahrávka je očekávána s velikým napětím a tvorba zúčastněných muzikantů přesahuje hudební pódia. Objevuje se ve významných českých filmových snímcích (Pouta) či divadelních představeních (inscenace Máj na Nové scéně Národního divadla). Kdo by to byl před lety vůbec čekal?

Neoddiskutovatelnou pravdou je, že sukces přišel zaslouženě. Na tuzemské poměry velice nekonvenční pojetí hip-hopu si záhy získalo značné množství hudebně otevřených příznivců a, co je mnohem podstatnější, obstálo i ve zkoušce časem. K „Neurobeatu“ i k „Tanci sekyr“ se lze vracet opakovaně i po letech a tvrzení, že tomu tak nejspíše bude i v případě nahrávky nejnovější, asi také není daleko od pravdy.

„Atomová včela“ je totiž výbornou deskou, byť tentokrát nenabízí až tak zásadní zápis do historických análů. Sedmdesátiminutová porce hudby, která se na ní objevila, je přesto pozoruhodná. Vždyť WWW na domácí scéně nemají ve svém žánru prakticky žádnou konkurenci.

Po experimentální jedničce a minimalističtěji pojaté, vůči ní se vymezující, a možná že ne až tak úplně doceněné dvojce jdou na to muzikanti tentokrát odjinud. Najednou tu máme pojetí mnohem popovější a (společně s knihou všech textů vycházející) „Atomová včela“ je tak zatím jednoznačně jejich nejpřístupnější nahrávkou.

Tato skutečnost nicméně neznamená, že bychom měli letošní album hanit. Jako vždy kvalitní a pozoruhodné texty prostupují mezi tanečními rytmy, agresivními (break)beaty i nepříjemně drásavými a paranoidně znějícími industriálními prvky, a přes svou nespornou a možná až přílišnou délku udržují posluchače ve střehu, ať už chce kapelu sám doprovodit nějakým tím popěvkem nebo mu ke štěstí stačí nechat si vymýt mozek („Čtverec, čtverec, čtverec, čtverec…“).

První deska byla šokující, druhá lehce nervózní, třetí je přímočará a vlastně i méně hip-hopová. Navíc dostávají větší prostor instrumentální plochy. Osobitým kouzlem však disponuje každá z nahrávek. I pro tentokrát totiž platí pravidlo maximální propracovanosti a zajímavosti, stejně jako skutečnost, že každé ze zmíněných alb lze poslouchat prakticky do nekonečna. Když tahle včelička bodne, její žihadlo zůstává hluboko pod kůži a nejde jen tak vytáhnout.