OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jméno RIVERS OF NIHIL jsme poprvé zaregistrovali až někdy koncem ledna léta Páně 2010, tou dobou totiž pennsylvánští novicové vydali svůj první počin – čtyřskladbové EP „Hierarchy“.
Bylo z toho rovnou překvapení roku, neb mléčné kvinteto tehdy sotva dvacetiletých holobrádků nepřivedlo na svět očekávané standardní nedochůdče, nýbrž hodně ostrou, tight tech/BDM desku, které by se člověk nenadál ani od mnohem zkušenějších sestav.
Dlužno dodat, že RIVERS OF NIHIL se již tenkrát presentovali nejen jako výteční instrumentalisté, ale také jako citliví skladatelé, kteří sice jasně odkazují na své inspirační kořeny, nicméně na druhou stranu se velkým obloukem vyhýbají masivnímu vykrádání receptů z cizích pokladnic.
O tři roky později je spousta věcí úplně jinak, RIVERS OF NIHIL právě opouštějí svůj rodný zapadákov slyšící na jméno Reading a míří na jih, rovnou do slunného St. Petersburgu, kde na ně v útrobách prestižního sklepení Mana Recording Studios již netrpělivě čeká jistý Erik Rutan. To nebude špatná cesta, kor když vás v kapse hřeje čerstvý výtisk smlouvy s Metal Blade Records a máte tak příjemnou jistotu, že pro tentokrát již nebudete muset lepit desku svépomocí někde doma v přítmí garáže (i své druhé EP „Temporality Unbound“ vydali RIVERS OF NIHIL na své vlastní náklady).
Následující odstavec jsem bohužel nucen začít přirovnáním z kategorie dětinských. Spartánský šedo-černý cover kolekce „Hierarchy“ jakoby zrcadlil i její obsah – neříkám, že nahrávka nebyla pestrá, to v žádném případě, nicméně vykazovala jasnou dominanci tech/BDM přísného střihu ORIGIN jen lehce protkaného občasnými blackovými, případně pak moderně-progresivními citacemi. Stejná analogie mi probíhá v hlavě kdykoli se podívám na duhovou obálku aktuálního záznamu „The Conscious Seed Of Light“. Pestré omalovánky na první pohled jasně odkazující k vodovkám tradičně skvělého Dana Seagrava naprosto přesně korespondují s tím, co všechno se na debutové desce RIVERS OF NIHIL odehrává.
Zatímco na „Hierarchy“ se pennsylvánské kvarteto hrnulo rázně jako buldozer přímou cestou a moc se neohlíželo napravo ani nalevo, tak v případě prvního dlouhohrajícího alba jsou jeho cesty mnohem klikatější, nevyzpytatelnější a aby toho náhodou nebylo málo, vedou napříč hned několika žánry.
Už samotné intro „Terrestria I: Thaw“ poměrně jasně naznačuje, že RIVERS OF NIHIL se tentokráte budou otírat o dnes tolik populární melodický prog/tech/death metal. Velmi často slyším ozvěny pozdních DECREPIT BIRTH (od „Diminishing Between Worlds“ nahoru), v plnokrevnějších a razantnějších pasážích mě přicházejí na mysl stylově spříznění ODIOUS MORTEM (samozřejmě v období „Cryptic Implosion“) a naopak v těch odlehčenějších registruji lehoučký dotek BEYOND CREATION a nebo dokonce německých kouzelníků z OBSCURA.
Velmi pravděpodobně jste právě získali dojem, že Američané jsou dalším z řady exhibujících spolků, co se snaží atakovat rekord v hustotě notové osnovy, dovolím si proto malou korekci. Právě se přesouváme na track „Soil & Seed”, kde RIVERS OF NIHIL názorně ukazují, že stejně efektivně jako s komplikovanou rytmikou umí pracovat i s tou rovnou, nečiní jim problém zařadit do svého repertoáru třeskutě přímočarý riff a nadto ještě slušně zapracovat na poli atmosférickém.
Problémem téhle skladby však je, že až příliš nápadně poukazuje na současnou polskou školu v čele s BEHEMOTH a hlavně pak s HATE, kteří jsou v „Soil & Seed” místy doslova hmatatelní. Další složkou tvorby RIVERS OF NIHIL jsou občasné odkazy na tvorbu MORBID ANGEL (viz old schoolovým feelingem prostoupená „A Fertile Altar”) a nebo ORIGIN, příkladem za všechny budiž „Human Adaptation”, tedy kompozice, kterou můžeme znát již z prvního EP „Hierarchy”.
Poměrně zajímavou záležitostí jsou i budoucí záměry RIVERS OF NIHIL – aktuální sbírka totiž má být prvním dílem jakési koncepční skládanky. Co album, to jedno roční období - první z nich, tedy jaro, representuje právě „The Conscious Seed Of Light“.
Vůbec nepochybuji, že někteří budou „The Conscious Seed Of Light“ vnímat jako ústup z nesmlouvavých BDM pozic směrem k sice důraznému, nicméně výrazně melodickému tech/death metalu, jenž je v dnešní době jednoduše „in“. Osobně mi tenhle tah RIVERS OF NIHIL nevadí a pro dnešek proto nemám nejmenší problém udělit kulatou osmičku, a to i přesto, že aktuální materiál rozhodně není ničím neslýchaným a pracuje „pouze“ se standardními žánrovými prvky. Jinými slovy, RIVERS OF NIHIL se znovu ukázali jako úžasní instrumentalisté a citliví skladatelé a nám nezbývá než věřit, že na tom příštím - tedy „letním“ albu - se ukážou i jako nositelé svěžích myšlenek.
Melodický prog/tech/death metal znovu v plné síle na scéně. Milovníci DECREPIT BIRTH, ODIOUS MORTEM, ale třeba i BEYOND CREATION by neměli příliš váhat. O RIVERS OF NIHIL ještě hodně uslyšíme.
8 / 10
Jake Dieffenbach
- zpěv
Jon Kunz
- kytara
Brody Uttley
- kytara
Adam Biggs
- zpěv, baskytara
Ron Nelson
- bicí
1. Terrestria I: Thaw
2. Rain Eater
3. Birth Of The Omnisavior
4. Soil & Seed
5. Central Antheneum
6. Mechanical Trees
7. Place Of Serpents
8. Human Adaptation
9. A Fertile Altar
10. Airless
The Work (2021)
Where Owls Know My Name (2018)
Monarchy (2015)
The Conscious Seed Of Light (2013)
Temporality Unbound (EP) (2011)
Hierarchy (EP) (2010)
Datum vydání: Úterý, 15. října 2013
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 40:46
Produkce: Erik Rutan
Studio: Mana Recording Studios
Coverart: Dan Seagrave
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.