Nostalgie je kolikrát mocná věc. Vyvolává úsměv na tváři, pohlazení na duši a spolu s tím i přirozenu touhu navodit znovu tu kterou dřívější záležitost, která se nám tak hluboce zapsala do paměti. A tak jsme dnes svědky různých reunionů a vzpomínkových turné, které pohání právě taková nostalgie, truchlící po předlouho neslyšených hudebních výkonech našich již drahnou dobu odpískaných miláčků.

Onomu tak trochu temnému volání podlehl nedávno i plzeňský POŽÁR MLÝNA, legenda legračního punku, která si na chmurné podzimní dny nachystala vzpomínkové turné „Monkey King Is Not Dead“, původně o sedmi zastávkách. Zájem o vystoupení mlynářů v domovském Divadle pod lampou byl však tak veliký, že na témže místě došlo i na vystoupení druhé, následující čtyři dny po původním termínu 2. 11. 2013.

A večer to byl veliký, přesně jak se na sraz starých známých po deseti letech (nebudeme-li tedy počítat drobnosti jako třeba křest DVD v roce 2009) sluší a patří.

Tu správnou atmosféru začali v prasknutí naplněném klubu šířit nejprve plzeňští BRADAVICE, rovněž letití punkeři s nějakým tím křížkem na playlistu. Jejich hity typu „Polibky“ či „Bláznivé počínání svářeče Jílka“ nemohly nechat bez pohybu nikoho z pamětníků legendární kompilace „Plzeňská scéna“ z roku 1992, ovšem největšího ohlasu se dočkala „Pohárová středa“, skladba, která v těchto dnech z pochopitelných důvodů v Plzni nabývá více než symbolického významu.

Pak už však přišli na řadu samotní POŽÁR MLÝNA a rozpoutali tu nejveselejší nostalgickou podívanou, jaká jen byla možná, přesně hodnou přídavného podtitulku turné, totiž „Opičí král není mrtev“. Tak, jak bylo vždy zvykem, největší pozornost na sebe strhávali Emil a Prasopes alias hlavní protagonisté za mikrofonem, a společně s nimi i Šamšula, bez jejíhož zpěvu si kapelu rovněž dlouhý čas nebylo možno představit. Převleky, průpovídky a srandičky, to vše následovalo přesně v tom scénáři, v jakém je kapela dávala k lepšímu ve svých nejpůsobivějších létech, a samozřejmě, že prim hrály ty nejosvědčenější z repertoárových klasik jako třeba „Halušky z chlastu“, „Makrobiotik“, „Opičí král...“ nebo „Na plechárně v Monterey...“. Byla určitě škoda, že Prasopes si také nepřibalil standardní saxofón a místo něj nás trápil něčím jako „saxokazoo“ (a co navíc nebylo pořádně slyšet), ale to hlavní, tedy duch původních vystoupení POŽÁRU MLÝNA, bylo přítomno na více než sto procent, kytarového mága Petra Hrabáka a Bejdžána za zběsilými bicími z toho samozřejmě nevyjímaje.

Všichni vyznavači stesklivého vzpomínání na minulost si tudíž dozajista přišli na své (obzvláště když Prasopes jako vždy vlezl Emilovi na záda) a rozlučka v duchu „nashledanou za dalších deset let“ se tak v již mnohokrát vzpomínaném nostalgickém duchu koncertu jevila jako více než slibná. Vždyť kdo by si, dekádu od dekády, rád nezavzpomínal, že ano.