Ten, kdo podrobněji sleduje blackmetalové COBALT, má už jistě dávno nastudovány životopisy muzikantů, kteří za tímto tělesem stojí. Zatímco seržant americké armády Phil McSorley má za sebou několik vojenských misí v Iráku a v Koreji, jeho kamarád z dětství Erik Wunder se více věnuje hudební oblasti. Několik let koncertně doprovází JARBOE (která na oplátku na „Rebellion Hymns“ hostuje) a zejména stojí za projektem MAN’S GIN, který je na míle odlišný tomu, co vytváří ve své domovské kapele.

Debut „Smiling Dogs“ byl přijat velice kladně - mix tradičního amerického písničkářství a grunge uspěl a nezestárl. Po několika týdnech poslechu „Rebellion Hymns“ si snad mohu dovolit tvrdit, že podobný osud – byť už se samozřejmě nejedná o tak veliké překvapení – čeká i aktuální nahrávku.

Přiznávaná inspirace roky devadesátými je na ní stále patrna. MAN’S GIN si před dvěma lety v rámci speciálního halloweenského setu zahráli na NIRVANU, aby v reálu rozvíjeli odkaz jejích žánrových souputníků. Oproti „Smiling Dogs“, albu, které byla grungem vyloženě prostoupeno, je však tento hudební směr na „Rebellion Hymns“ pouze minoritní součástí celku. Dominuje odér americany, osamocené chatky v někde lesích, vůně praskajícího dřeva v krbu a otevřené láhve whiskey.

Prvky temného písničkářství, stejně jako jisté ozvěny domovských COBALT (ne náhodou zařazují MAN’S GIN skladbu z jejich dílny do svého koncertního repertoáru) však tentokrát rozvíjí Erik Wunder s kumpány mnohem důsledněji než posledně.

Tam, kde zněly jejich písně ve své podstatě až vyloženě jednoduše, jsou nyní jednotlivé motivy větší měrou propracovány, ačkoliv ve výsledku a na první poslech vlastně znovu nejde o nic víc než o pouhou spolupráci kytary, bicích, kontrabasu, foukací harmoniky a dalších akustických nástrojů.

Ve finálním hodnocení je však tato skutečnost možná i lehce na škodu. Prvoplánově hitovější motivy, ne úplně dokonalý, po většinu času spíše jen halekající vokál a místy i lehce naivní vyznění se dosti významně spolupodílely na utváření celkového charismatu „Smiling Dogs“. V tomto ohledu tak dostávají „Rebellion Hymns“ trošičku na frak.

Celková kvalita však zůstává vysoká. Sice ji občas narušují poměrně zbytečná intermezza a koneckonců i trochu slabší prostředek desky, ale o výsledné vybroušenosti není třeba diskutovat. Jednotlivé skladby jsou většinou pomalu rozvíjeny a moc pozitivně znějících momentů neobsahují. Oproti debutu jsou o dost temnější a divočejší.

Pokud se někdy budu chtít osamoceně upít, těžko zvolím lepší hudební doprovod.

("Don’t hear those train tracks screech / Those sirens in the street /
This whiskey is not cheap / I work to drink myself to sleep…
Violence in the street / This violence that I meet /
In faces that I read / I can’t trust anyone I see.")