Pokud bych měl zmínit jednu služebně mladší desku, jenž se může v kategorii technického death metalu bez velkého přehánění honosit protekční visačkou „zásadní“, byla by to „Of Fracture And Failure“ (2007) z dílny novozélandských ULCERATE. Právě tahle kolekce totiž vrátila zpět do centra dění ocelově chladný odkaz pokřiveného monolitu „Obscura“ zahalený v temném oparu „Here In After“, který jeho stvořitelé shodou okolností ten samý rok definitivně pohřbili vydáním „Shadows In The Light“. Uprostřed desítek vyznavačů technických řemesel, jenž se v té době mezi sebou statečně poměřovali pouze nezměrnou hustotou svých notových osnov či počtem strun na tučných krcích svých instrumentů, působili ULCERATE tak trochu jako zjevení z jiné planety.

Ani dnes nejsou ULCERATE žádnou ordinární kapelou, ba právě naopak, v rámci technického death metalu vyčnívají z řady stále stejně tak nápadně jako v době vydání svého ceněného debutového záznamu. I přesto jejich specifický skladatelský přístup za ta léta doznal jistých změn, od techničtěji pojaté prvotiny se ULCERATE posunuli směrem k monolitickému a současně mnohem více atmosférickému projevu, jenž reflektuje zejména třetí řadové album „The Destroyers Of All“. 16.9.2013 vydali Relapse Records (minulé dvě desky vyšly u Willowtip Records) dlouho očekávanou čtvrtou kapitolu jménem „Vermis“. Je na místě zodpovědět otázku, jak se ULCERATE jako skladatelé profilují tentokrát.

Zatímco „The Destroyers Of All“ bylo albem extrémně semknutým, neproniknutelným a jen velmi těžce stravitelným, tak novinka je o poznání hravější, techničtější a svým způsobem symbolizuje částečný návrat ke komplexitě „Of Fracture And Failure“. Ukázkovým důkazem je hned druhá skladba, titletrack „Vermis“, jenž v prvních dvou minutách nabídne snad všechno, co na „The Destroyers Of All“ chybělo - tedy rychlejší střídání motivů, techničtější, výraznější riffing (myšleno ne tolik rozostřený) a dokonce i decentní harmonizující prvky, jenž sympaticky rozrušují ony mohutné disonantní bloky, hlavní to útočnou zbraň ULCERATE. V rámci titulní položky předvede aucklandské trio v plné kráse i svůj další typický trademark, totiž cit pro gradaci kompozic. V tomto oboru jsou ULCERATE opravdovými mistry, ostatně jejich schopnost pohrávat si s náladou jednotlivých skladeb a nechat je pomalu ale jistě gradovat směrem ke strhujícímu finále byla slušně rozvinuta již v rámci debutového alba. Nicméně ty nejvíce representativní příklady přišly až později, zejména pak „Caecus“, „Burning Skies“, „Everything Is Fire“ nebo „Dead Oceans“ jsou mistrně režírovaná dramata plná nečekaných zvratů, euforických vzestupů a následných bolestivých pádů.

Aktuální sbírka sebou přinesla i jistý i posun po stránce atmosférické. Zatímco nálada předchozího počinu se dala hodnotit jako vyloženě tíživá, pustá a bezvýchodná, tak „Vermis“ působí spíše nepřátelsky, negativně a celkově mnohem konfliktněji než „The Destroyers Of All“. Svým dílem k tomu dozajista přispívá i živočišnější produkce, přitom se znovu natáčelo v tradičním domovském studiu (MCA Studios) v Aucklandu.

„Vermis“ je více kompozičně orientovanou deskou. Jestliže „The Destroyers Of All“ byl pokroucený, neproniknutelný a jen těžko uchopitelný blok šedé hmoty, tak novinka je přeci jen barevnější a o poznání diversifikovanější. Podobně jako všechny produkty s logem ULCERATE je i „Vermis“ posluchačsky náročným dílem, nicméně nepotřebuje tak enormně rozsáhlou časovou investici jako jeho nedobytný předchůdce. Základní kontury jednotlivých skladeb začnou z tracklistu vystupovat relativně rychle, platí to zejména pro titulní položku „Vermis“ a závěrečnou, sedm a půl minuty rezonující „Await Rescission“. Obě skladby jsou aranžérsky bohatě vrstvené, složitě, leč logicky strukturované a nadto se mohou pyšnit letmými konosantními doteky, jenž výtečně oživují jinak přísně disharmonický celek. Kapitola sama pro sebe je pak „The Imperious Weak“, masivní kompozice disponující důrazným, rytmicky až překvapivě rovným riffingem, který výrazně kontrastuje s oním rozostřeným kytarovým cvičením donekonečna se rozlévajícím v drážkách „The Destroyers Of All“. A ještě jedna věc – pokud stále nevěříte, že Jamie Saint Merat je absolutní bubenická extratřída, můžete se o tom definitivně přesvědčit právě v průběhu „The Imperious Weak“.

I čtvrtá deska ULCERATE je výjimečnou žánrovou záležitostí. Ač Novozélanďané ani tentokrát příliš neobměnili arzenál svých výrazových prostředků, dokázali znovu natočit ohromně impresivní album. V očích autora těchto řádků je „Vermis“ lepší svého předchůdce a jen lehce nestačí na „Everything Is Fire“, ultimátní to kolekci a jedno z vrcholných děl soudobého technického death metalu jako takového (jakkoli je tato škatulka na tvorbu ULCERATE krátká).