Ač jsou ALTARS původem až z daleké Austrálie (Adelaide/Melbourne) a „Paramnesia“ je jejich debutovým záznamem, nejsou v našich končinách zrovna neznámým pojmem. Pokud se alespoň trochu zajímáte o dění okolo HEAVING EARTH, jistě vám neušel předloňský split „Engulfed“, kde se pražané spravedlivě dělí o prostor právě s ALTARS. Jiným výrazným vodítkem vaší pozornosti budiž vydávající label Nuclear Winter Records, pod jehož patronací momentálně působí i jeden známější reprezentant US death metalu, a sice DRAWN AND QUARTERED.

Pokud si jednoduše spojíte výše uvedené indicie, zajisté si bez velkého přemýšlení dokážete představit, co se na „Paramnesia“ asi bude odehrávat. Pro detailnější charakteristiku ohledně žánrového zařazení Australanů se však ještě jednou vraťme k Nuclear Winter Records a pořádně spolu prozkoumejme jejich aktuální roster. Kromě staré známé instituce DRAWN AND QUARTERED figuruje ve stáji řeckého labelu i dvojice neméně zajímavých, leč služebně o mnoho mladších kapel. Na mysli mám konkrétně ESKHATON a CRUCIAMENTUM (UK), oddané to stoupence syrové a současně pokročilou hnilobou zasažené produkce, která v sobě tak dokonale uchovává ono nečisté dědictví stylových prapočátků. Přesně do této skupiny se díky emisi „Paramnesia“ zařadili i ALTARS.

Zhruba před rokem jsme zde rozebírali opus „Contragenesis“ od žánrově - a shodou okolností i geograficky - spřízněných IGNIVOMOUS. V porovnání s kvartetem z Melbourne disponují ALTARS přeci jen čistší produkcí, v žádném případě tedy nejsou dalšími věrozvěsty onoho ponurého lomozu, vyvěrajícího odkudsi z hlubin země, na kterém si tolik zakládají jejich o poznání extrémnější krajané IMPETUOUS RITUAL, PORTAL či GRAVE UPHEAVAL. I tak není zvuk „Paramnesia“ žádný křišťál, ba právě naopak, je pořádně tučný, masivní a živočišný, adekvátní kapele, jejíž songwriting reflektuje tvorbu raných INCANTATION (na mysli mám zejména památnou éru Craiga Pillarda u mikrofonu, speciálně pak opus magnum „Mortal Throne Of Nazarene“) nebo starých dobrých MORBID ANGEL (táhlé pasáže ze základních stylových slabikářů typu „Covenant“ či „Domination“). Z těch novějších pak mají ALTARS blízko třeba k DISMA nebo k DEAD CONGREGATION.

Ač jsou ALTARS spíše vyznavači klasiky, tedy přímočařejšího a razantnějšího USDM, v žádném případě nezapomínají na technickou stránku věci. „Paramnesia“ velmi často a ráda sklouzává do vyloženě disonantních vod, nabízí odtažité předěly, prostoupené feelingem deathmetalové post-moderny alá ULCERATE („Mare“, „Terse“), a v pravý moment tasí ocelově chladné zbraně v podobě charakteristicky uskřípnutých, úsečných riffů, na které měli, mají a snad ještě nějaký ten pátek budou mít patent kanadští apoštolové disharmonie GORGUTS (opět zejména „Terse“ a závěrečná desetiminutová položka „Ouroboros“). Rytmicky komplikované pasáže volně a nenásilně přecházejí v monstrózní, zatěžkané oldschoolové citace, jež svojí syrovostí evokují učení dalších australských dřevorubců typu IGNIVOMOUS, ESKHATON nebo CEMETERY URN (viz. obhroublá, silou obřího parního bucharu disponující trojka „Khazˈneh“). Speciální kapitolou jsou pak sóla, neurotická a roztřepená, ještě více umocňující již tak hodně znepokojivou auru prvního velkého alba ALTARS (vzorový příklad naleznete na konci valivé, skladatelsky komplexní kompozice „Solar Barge“).

Podobně jako všechny žánrově spřízněné kapely, umí i ALTARS výborně pracovat s atmosférou - samozřejmě výhradně s tou negativní (nebo, chcete-li jinak, tíživou a bezútěšnou). Nadto dokázali Australané do drážek „Paramnesia“ vtěsnat i onu esenciální, sírou zapáchající složku, kterou na počátku devadesátek s velkým úspěchem aplikovali již několikrát zmiňovaní INCANTATION (anebo raní IMMOLATION, jakkoli je kapela okolo Rosse Dolana oproti ALTARS odlišná). S atmosférou dobře koresponduje i podařený obal od poslední dobou hodně populárního kreslíře Denise Forkase Kostromitina. Jen tak mimochodem dodejme, že ruský rodák má na svědomí třeba obálku „The Satanist“ od BEHEMOTH nebo cover plesnivého debutu Angličanů GRAVE MIASMA, „Odori Sepulcrorum“.

Ač je občas sám používám, nejsem žádným velkým přítelem klišovitých frází typu „deska roste s každým dalším poslechem“, či „co poslech, to nový objev“, leč „Paramnesia“, i přes svou konzervativnost a přísnou žánrovou oddanost, přesně takovým albem je. Autor článku začínal po prvním poslechu na sotva sedmi bodech, nicméně zhruba pětadvacet následujících seancí jej razantně donutilo změnit názor a zvednout pomyslnou laťku na více než sympatických 8.5/10. Já nevím jak vy, ale já mám o deathmetalovém překvapení roku 2013 už jasno.