Výběr několika nejlepších filmů roku 2013 podle diváků Klypsa a Marigolda, doplněný o soupis nenápadných snímků, které by vám v žádném případě neměly ujít. Bilanční Kino_log loví především mimo mainstream a vyzývá vás k tomu, abyste se podělili o své nejlepší filmové zážitky právě skončené sezóny.

Marigold

1. Před půlnocí
(Richard Linklater, 2013)

Dva nejintimnější zážitky, které jsem v kině zakusil, se odehrály v roce 2013. Civilní romantika Richarda Linklatera mi doteď připadá jako to nejbližší možné setkání. Prvního druhu. Neskutečně přirozeně plynoucí dialogy, které jen zřídka ruší střih, rozvíjení letitého milostného příběhu elegantní zkratkou a hořká témata okorávání, která film dokáže podat bez uhýbání a obezliček. Mytické Řecko, kde se už nehraje žádná velká tragédie, jen malé osobní drama. A samozřejmě Ethan a Julie, něco jako blízcí přátelé.

Trailer

Lyrické sociální drama, které se svou empatičností a citem pro prostředí i postavy vyrovná nejlepším momentům Andrey Arnold. Clio Barnard má stejný dar porozumět postavám a nepoužívat je jako pasivní objekty dojetí. Suverénní dětští herci prožívají na vrakovišti bolestnou iniciaci ve filmu, který ani v nejvypjatějších momentech neztrácí kontrolu nad svým tónem. 

Trailer

Film jako prostředek nového nazření skutečnosti, snu i spirituality. Zážitek nesrovnatelný s čímkoli jiným a vrchol Reygadasovy vyrovnané a inspirativní filmografie. Magické bloudění kasematy bytí. Tonutí v tekutých významech, nejasných hranicích a věčné neuspokojivosti. Kamera jako třetí oko. Oko Satana.

Trailer

Blockbuster, v jaký jsem dlouho doufal. Dokonalé vytržení a nový prožitek prostoru, archetypální souboj se živly v čele s živlem nejděsivějším – samotou. Cuarón povýšil pojem „velkolepá podívaná“ na kosmickou veličinu a Sandře Bullock umožnil shodit okovy typové gravitace. Rozumím výhradám, ale tenhle film jsem si fyzicky i emocionálně užil jako žádný jiný.

Trailer

Film, který dozrává průběžně. Nesmírně komplexní, citlivé, komorní a jímavé, přitom decentní a utlumené. Koreeda se neokázale dotýká problematické podstaty mezilidských vztahů a jejich sociálního kontextu, aniž by kladl přehnané nároky na diváka. Je v nejlepším slova smyslu univerzálně srozumitelný.

Trailer

Klypso

1. Post Tenebras Lux
(Carlos Reygadas, 2012)

Objavný artový film, ktorý ani pri magickom nádychu neskĺzne ku gýču. Mexický režisér Carlos Reygadas je čoraz lepším pozorovateľom života a ľudskej bezprostrednosti. Ak boli jeho doterajšie diela miestami trochu strnulé (daň za prirodzenosť), pre novinku to neplatí. Reygadas akoby ani nebol v jednej miestnosti s hercami. Filmu pritom dáva viditeľnú pečať ako unikátny pozorovateľ: nakrúca vo formáte 4:3 a v exteriéroch s neostrými okrajmi obrazu. Dejovú líniu dotvára impresionistickými zábermi, alebo necháva ju bokom, alebo odskočí v čase. Nie všetkému vo filme sa dá preto s istotou rozumieť - snímka je určená tým, pre ktorých je to skôr výzvou ako prekážkou.

Trailer

Jim Jarmusch od Hraníc ovládania zmenil svoj štýl a nakrúca filmy, ktoré sú v jadre cudzie bežnej diváckej skúsenosti. Sú slobodné, otvorené interpretácii a pôžitkárske. Obsahujú rituály a systémy kódov, ktoré treba riešiť aktívnejšie, než je zvykom, inak človeku uniká pointa. Upírsky film Only Lovers Left Alive je v tomto menej radikálny než Hranice ovládania. Je intuitívnejší, menej organizovaný a ešte viac previazaný s hudbou BORIS, EARTH a príbuzných skupín (hlavný hrdina podobnú hudbu sám skladá a navštívi klubový koncert WHITE HILLS). Snímka tentokrát nič zložito nerieši, má pár záchytných bodov, na iné diela odkazuje len pre zábavu a potom niekde skončí. Ukazuje, že život upíra v 21. storočí je vlastne celkom obyčajný, plný úpadku, rutiny a nechuti. Ak ste nočným tvorom a pozeráte sa von oknom pokojne aj celú večnosť, je tam skrátka vždy len tma.

(Film premietli na piešťanskom festivale Cinematik, bežné české a slovenské kiná naň stále čakajú.)

Trailer

Film príjemný asi ako nalogať sa slanej vody v kadi s mŕtvymi rybami. Dokument z rybárskej lode deformuje realitu prostriedkami realistického snímania až za hranice akéhosi démonického surrealizmu. Je to fyzický zážitok. Divák stráca pri sledovaní prehľad o čase aj priestore: na lodi aj mimo nej to s ním hádže hore-dolu, lo-fi zvuk z kamery otupuje jeho zmysly, topí sa v detailoch, niekedy nedokáže rozpoznať strih a ustanovujúci záber na loď dostane až v samom závere. Nič podobné ste na plátne zatiaľ nevideli. Zhltnete to alebo vyvraciate.

Trailer

Skúste si to predstaviť: Je päťdesiat rokov po druhej svetovej vojne, pri moci sú nacisti a nostalgicky spomínajú na holokaust. Chvália sa ním pri golfe, opisujú ho v talkshow a pre srandu ho znázorňujú vnúčatám. So zahraničnými filmármi vyberajú výpalné od obchodníkov a vraždením sa nijako netaja. Jeden z nacistov, národný hrdina, precitne a rozplače sa, až keď si zabíjanie pripomenie pri novej inscenácii genocídy.

Obdobu tohto nakrútili dokumentaristi v Indonézii. A právom za to získali niekoľko ocenení.

Trailer

Epizoda ze života sběrače železa – Ne tak komplexní a promyšlený řez, jaký provedl loni Bence Fliegauf, přesto nesmírně skličující a pohlcující veristický pohled do světa pokorné bídy. (Trailer)

Hannah Arendt – Proces s Adolfom Eichmannom a zásadný článok pre New Yorker. Je to viac o príbehu a následkoch nonkonformného premýšľania než o myšlienkach samotných. Beztak by to chcelo čo najviac takýchto dobrých životopisných filmov.(Trailer)

Heli – Něco, co si koleduje o humanistické schéma a citové vydírání mění Escalante v nelítostný a filmařsky brilantní obraz banality zla křehkosti existence. (Trailer)

Lore – Ošúchaná téma druhej svetovej vojny, ale – nový pohľad na deti nacizmu v zhorenisku porazeného Nemecka. Citlivý a atmosferický film. (Trailer)

Na dřeň – Od té doby, co jsem viděl tohle Audiardovo nevšední milostné drama o nehojících se ranách a vymlácených zubech, mám při poslechu Fireworks od Katie Perry husí kůži. Je třeba psát víc? (Trailer)

No – Demokracie jako komerční produkt, který je třeba dobře prodat. Lepší VHSku s politickým podtextem jsem neviděl už dlouho. (Trailer)

Ráj: Naděje – Rajská trilogie plná trýznivé trapnosti vrcholí nejcivilnější a nejempatičtější sondou do epizody ze života dospívající plnoštíhlé dívky. Seidl definitivně vyvrací mýtus, že mu jde o prvoplánovou a žlučovitou exploataci slabých. Naopak. Rakušan ukazuje to, co nechceme vidět, protože se nás to bytostně a nepříjemně týká. (Trailer)

Spring Breakers – Růžové kulichy, Britney Spears, nunčaky a samoopalovák. Fluorescenční teenage fantasmagorie na pomezí kritiky a okouzlení. Korine mě prostě bavil. (Trailer)

Upstream Color – Nadšenie aj sklamanie zároveň. Drásavý úvod sa roztopí vo vzťahovej rovine a popisnosti. Originalitu nahradí banalita. Ale v úvodných minútach je potešenie sledovať, aké nápady stále prináša nezávislá americká scéna. (Trailer)

Únos / Nordvest – První celovečerní film natočili spolu, proto se mi duo Noer / Lindholm nechce dělit. Jejich fascinace designem reality nabývá v případě Únosu podobu metodické studie konfliktu světů, v případě Nordvestu podobu strhující střihové kadence, zachycující banální příběh vzestupu a pádu jednoho zlodějíčka. Naprosté pohlcení. (Trailery: Únos / Nordvest)

Život Adele – Pretriasaný lesbický film dvoch rovín: citovej a spoločensko-politickej. Kým v tej prvej exceluje a má hĺbku, tá druhá je skôr schematická. Ale lepšie herecké výkony sme vlani nevideli a vyslovene prelomové je tu zobrazenie sexu – bez romantickej pretvárky, fyzické, funkčné v rámci deja a nepríjemne dlhé. (Trailer)