OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jaké budou desky bez Eda Mundella?
Toť otázka, kterou si poslední tři roky asi kladla celá řada uctívačů pekelného rockového stroje MONSTER MAGNET. V podstatě hned po vydání výtečné osmé řadovky „Mastermind“ a po dlouhých sedmnácti letech ohlásil Mundell, lačný po nových hudebních výzvách, svojí rezignaci. Plánovanou koncertní šňůru naštěstí zachránila okamžitá připravenost kytaristy Garretta Sweenyeho, který nakonec propadl „Wyndorfovu voodoo“ natrvalo a podílel se i na tvorbě právě recenzovaného disku „Last Patrol“.
Hned v úvodu odhalím, že album opět dopadlo parádně. Pokud tedy někdy někdo rozporoval skladatelské schopnosti Davea Wyndorfa, tak aktuální kolekce jednoduše splachuje veškeré zbytky pochybností do pěkné bílé toalety. Edova abdikace a špičková kvalita aktuálního materiálu vlastně v plné kráse potvrdila Wyndorfovu pozici centrálního mozku, scénáristy a režiséra. Dave v jednom z nedávných rozhovorů poměrně smířeně vysvětluje, že se Ed podílel na skladatelské činnosti čím dál tím méně a většinu kytarových partů na předchůdci stejně zformoval on společně s druhým kytaristou Philem Caivanem. I v této konstelaci se Dave snažil Mundella udržet. Jeho definitivní, a ne příliš vhodně načasovaný, exodus nebyl nikdy doprovázen menší hysterickou výčitkou z nitra kapely. Wyndorf se sice na pódiu proměňuje v nezkrotný živel, šílence co byl rád rozdával rány, ale jeho nadhled a úcta k bývalému dlouholetému parťákovi z něj dělá velmi sympatického chlápka.
V rámci kompletní diskografie je „Last Patrol“ typicky vystavěnou nahrávkou, chtělo by se říci až naprostou klasikou, která míří někam k úplným počátkům. Tehdy formace především vyzývala rozmáchnutější a trpělivěji budované spacerockové kytarové vyznění, kde cosi odkazovalo na velké Daveovy vzory, Angličany HAWKWIND. Kytary jsou znovu skvostně vrstvené, avšak zde vyznívají daleko více prostorově. Výrazně ubylo krátkých energických výpadů (Mundellovy to speciality). Sólování samozřejmě nemůže chybět ani teď, např. v mohutné šestistrunkové explozi „End Of Time“, není ale servírováno v takové hojnosti, resp. nemá tak výraznou roli jako tomu bylo kdysi.
Spíše než na košaté a nabušené vyznění jednotlivých skladeb, klade novinka značný důraz celkový tah, semknutou atmosféru a souznění skladeb. A to se jí daří vskutku mistrovsky, protože vás doslova nasaje do svého děje. Podobně jako když na noční obloze sledujete oslnivě zářící kometu a jste fascinováni propletenci barev všech těch prachových a plynových paprsků jejího ohonu, obdivujete její zdánlivě proměnlivou rychlost letu na pozadí hvězdných soustav.
I když se „Last Patrol“ navenek i nadále snaží uchovat výraz rozzuřeného býka, kterému není radno lézt do cesty, není zas těžké za touto hrubou skořápkou vycítit citlivou duši. Duši, jejíž blouznivá zpověď hledá pomocí muziky nejen rozhřešení, ale i harmonii a vzdálený vesmírný klid. Specificky husté ladění kytar skutečně nádherně míchá s divokými a poklidnějšími pasážemi, umí navodit a gradovat elektrizující napětí. Toto je navíc živeno výraznými podklady bicích a vhodně časovanými průchody čtyř tlustých strun basové kytary, kterou si při nahrávaní, po odchodu Jima Baglina, vzal za svou kytarista Phil Caivano.
Dalším velkým plusem je i plíživá hitovost valné většiny položek. Tato neútočí přímo, leč je zákeřně skrytá v onom postupném odkrývání a uvolňování psycho-melodik, které usměrňuje kázající vokál principálův. Dirigent Dave znamenitě využívá všechny možné intenzity a odstíny svého nakřáplého hlasu, jeho zpěv je opravdovou ozdobou a tím nejlepším průvodcem-mocnitelem předkládaných hudebních a textových nálad včetně strhujících refrénů. Wyndorf dokáže fantasticky oscilovat mezi kráskou a zvířetem. Jeho „Hallelujah“ musí nutně vyvolat vibrování kostelních lavic a rezivění oltářních propriet, na druhou stranu vyprávění v „Three King Fishers“ nebo „Stay Tuned“ byste mohli klidně pustit svým dětem před spaním.
„Last Patrol“ není žádnou podbízivou rockovou děvkou vyvalující svoje kozy někde na baru. Je půvabnou bezprostřední paní v letech, ze které srší charisma a životní zkušenost. Vy máte tu čest přisednout ke stolu a naslouchat jejím příběhům.
MONSTER MAGNET sedí pevně na hvězdém trůnu.
9 / 10
Dave Wyndorf
- zpěv, kytara
Garrett Sweeny
- kytara
Phil Caivano
- kytara, basa
Bob Pantella
- bicí, perkuse
1. I Live Behind The Clouds
2. Last Patrol
3. Three King Fishers
4. Paradise
5. Hallelujah
6. Mindless Ones
7. The Duke Of Supernature
8. End Of Time
9. Stray Tuned
10. Strobe Light Beatdown (Ltd. Verze)
Mindfucker (2018)
Last Patrol (2013)
Mastermind (2010)
4 Way Diablo (2007)
Monolithic Baby! (2004)
God Says No (2000)
Powertrip (1998)
Dopes To Infinity (1995)
Superjudge (1993)
Spine Of God (1991)
Datum vydání: Úterý, 15. října 2013
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 61:00
Produkce: Dave Wyndorf & Phil Caivano
Návrat vo veľkom štýle. Ešte donedávna to vyzeralo, že Wyndorf bude tráviť čas najmä koncertnými šnúrami pri výročí starých kultových dosiek, prekladaných povinnými jazdami pri príležitosti vydania nového albumu. Predchádzajúce dva albumy po jeho osobnom reštarte priniesli výrazné oživenie hoci nie vždy celkom vyrovnané. Forma MONSTER MAGNET na novej doske je takmer neuveriteľná, presne ten typ vzchopenia sa v ktorý možno vo väčšine prípadov len dúfať. Myslím, že po rokoch bude možné hovoriť o kultovej trilógii „Dopes To Infinity“, „Powertrip“ a práve „Last Patrol“.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.