OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bolest musí být ještě silnější! To netvrdím já, ale pětice z řeské Soluni, která v minulém roce přispěchala s debutní deskou takto pojmenovanou a vydanou u slovenských Metal Age. Už z názvu INTO THE GORE musí být každému jasné, jakémuže stylu metalové muziky se tato kapela upsala. Do rukou se mi tak dostává další z téměř nekonečné řady death/grindových těles libujících si v hudební brutalitě. Záleží však, zda-li v této řadě zajímáte přední pozice anebo se naopak krčíte někde vzadu.
Poslechem několika úvodních vteřin skladby “Where It All Gets Down To“ je mi jasné, že hudební vzory těchto řeků se rekrutují z řad bohaté US brutal death scény. Palba hutných a sekaných riffů si nekompromisně razí cestu napříč sluchovými kanály, přičemž se vzájemně prolínají dvě vokální linky – klasický deathový growling a zboostrovaný ječák. Musím se přiznat, že mě nahrávka dokázala chytnout hned od první skladby a slastný pocit nezmizel ani po uběhnutí sympatických osmadvaceti minut, což představuje celou délku desky. Skladby nepostrádají potřebnou šťávu a v některých momentech mají doslova vražedný tah na branku. Jako typický příklad bych uvedl dvojku “Cleanse The Slime“.
INTO THE GORE však nesázejí pouze na typickou brutal deathovou jistotu a klišé, ale místo toho dokáží do (a to si, ač neradi, přiznejme) poměrně stojatých death metalových vod přinést dostatečnou dávku své vlastní invence a osobitosti. Nezřídka vás totiž překvapí tu melodickým sólem, tu zase nečekanou technickou finesou. Snaha nestát na místě se obzvláště u death metalu a v dnešní době prostě musí ocenit a s přihlédnutím k faktu, že se jedná o debutní desku, slova chvály podtrhávám! Je pochopitelně nad slusnce jasné, že INTO THE GORE jsou ve své podstatě další klišovitou death metalovou kapelou, ale touto deskou dokazují, že se na poměrně omezeném stylovém hřišti dokáží pohybovat až nečekaně vitálně!
A to, že se INTO THE GORE snaží vymknout klišé, dokazují i jejich texty, kteréžto ani trochu nekorespondují s názvem kapely. Texty plné osobních pocitů, texty naplněné hněvem a pesimismem a hlavně texty nutící k zamyšlení, ty, kteří si je pozorně přečtou.
Mám-li navázat na své zamyšlení v úvodu recenze, tak bych pozici těchto nadějných chasníků viděl v “té lepší“ půlce death metalového pelotonu, přičemž si troufám tvrdit, že svým starším a zkušenějším vzorům už začínají lehce dýchat na záda!
Podtrženo sečteno – parádní debut, o který by se měli všichni fandové pořádné hudební brutality začít zajímat!
7,5 / 10
A.M.X.
- rytmická kytara a vysoké vokály
J.T.
- rytmická kytara
M.K.
- bicí
S.S.
- vokály
K.B.
- basa
1. Where It All Gets Down To
2. Cleanse The Slime
3. I Am Flesh
4. Deceased
5. Decadence of God´s Creation
6. Blood Scum Dead
7. Raw
8. Sincarnated Abominations
9. Violence To Violence
10. The Sound of The Inevitable
Pain Must Be Amplified (2001)
Raw (promo) (1999)
The Art Of Rape (neoficiální promo) (1999)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Metal Age Productions
Stopáž: 28:27
Produkce: Greg Vartholomes
Studio: Stealth Mode Studios
Všeříkající název a logo, výborná koláž na obalu hned a první tńy úvodní skladby Where It All oes Down To váš přesvědčí, že dobrý brutální death/grind se nehraje pouze na západ o našich hranic, ale i v kolébce evropské civilizace – totiž v řecké Soluni. Doteď měl člověk ze země vína a slunce v paměti spíš kapelky jako Exhumation, Rotting Christ nebo Necromantia, což jsou veskrze kapely melodičtějšího a temnějšího ražení, ale Into The Gore jsou brutální jízda jako řemen. O tom, že jejich inspirace má kořeny za Atlantikem, netřeba příliš polemizovat. Ale nebojte se, nemáte před sebou další kopii Disgorge, Devourment nebo Dying Fetus etc. Into The Gore jsou totiž naštěstí dostatečně sví na to, aby nemohli být házeni do škatulky bohapustých US klonů. Jejich krédem koneckonců není ani tak brutalita, jako osobitost. Proto u nich kromě tradičního US D/G základu najdete i polohy, k nimž se dnes dostali po letech snahy třeba Aborted, Beheaded nebo Obscenity. Kromě sekaných riffů a barevného, občas zefektovaného vokálu tu najdete i pěknou řádku poměrně originálních a technických sól, která se nebojí i jisté dávky melodičnosti. To samé vlastně platí pro celý tenhle ansámbl. Into The Gore se kromě věcí jako Cleanse The Slime nebo Deceased spíše vyhybají klišé, které nesou ve svém logu. V jejich textech nebublají žaludeční šťávy a Vikor Čistič si tu moc legrace neužije. Přesto jsou texty jako Decadence Of God‘s Creation the Sound Of The Inevitable nebo úderná Blood Scum Dead skutečně brutální záležitostí. Ale nejsou to žádné primitivní bláboly bez hlavy a paty, což je mi sympatické. Prostě to vypadá, že tihle Řekové se svou první (!!!) oficiální nahrávkou zařadili mezi tu lepší sortu příslušného stylu a ač možná jedou tak brutální, oslizlí a ortodoxní, jsou velmi dobří a docela i svoji, což je leckdy víc. Pain Must Be Amplified je povedená prvotina, takže se těším na další desku.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.