OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tahle partička si se svými alby sice dává načas, ale i v tomto případě platí, že si je pak všichni o to více vychutnají. DOOMRIDERS nikdy nebyli o nějakém chrlení nahrávek v krátkých a pravidelných intervalech, neboť se v zásade ani nikdy příliš nejednalo o regulérní skupinu. Těleso, ve kterém se vždy jednou za pár let sejde několik osobností ze zámořské scény si žádné podobné ambice ani neklade. Na druhou stranu se taktéž nedá říct, že bychom se v jejich případě měli potýkat s nějakým vyprázdňováním šuplíků ve stylu "Mistře, nemáte tam nějaký nepovedený obraz?".
Ty čtyři roky, jež uplynuly od posledního alba "Darkness Come Alive" utekly doslova jako voda. Tedy rozhodně tohle platí pro sound třetího alba, který je takřka k nerozeznání od svého předchůdce. Jakoby se za tu jednu olympijskou periodu ani nic mimořádného nestalo. DOOMRIDERS našli svůj výraz hned s první nahrávkou a každá další pak už jen zkouší, co všechno se z něj dá vyždímat.
Světe div se, ono to šlape i napotřetí. Zřejmě už nikdo zainteresovaný nečeká žádný progresivní hodokvas ani chrabré experimenty. Tohle, myslím, máme všichni už dávno vyjasněno. Odpovědi na všechny další otázky jsou pak už jen Ano, Ano, Ano...
Ano, skupina do nás opět tlačí to, co Nate Newton víceméně předvádí ve svých "domovských" bandách (CONVERGE, OLD MAN GLOOM), ale kde zároveň díky trošičku odlišnému hudebnímu směřování těchto skupin schází náležitý prostor právě pro rejdy, které najdeme na "Grand Blood". Ano, je to opět takový šikovně sladěný hudební guláš z několika základních přísad. Stoner rock je zastoupen v celkově chlapáckém vyznění a naladění, kde pochopitelně není jakýkoliv prostor pro sladkobolnost. Základ je fajn, avšak ten sám o sobě neposkytne náležitý říz, či chcete-li tah na branku. Od toho tady je šuplík s nápisem sludge, který nabízí patřičně nabuzený kytarový zvuk a celkově notně kalorickou příchuť.
Toť vše potřebné. Mohli bychom se v tom sice hnípat trochu déle a najít nějaké další drobné nuance, ale myslím, že pro popis toho, co DOOMRIDERS i na svém třetím albu předvádějí je to úplně zbytečné. Protože další ano je odpovědí na otázku, jestli to stále může někoho bavit. Možná díky tomu, že skupina nic moc neřeší a ke své existenci přistupuje hlavně jako k perfektnímu ventilu z natlakovaného potrubí plného hudebních choutek, je to i tentokráte o našlapaných nekomplikovaných skladbách, které prostě více než cokoliv jiného dokonale "jedou".
Pakliže příjmeme fakt, že jedinou variabilní veličinou jsou tempa jednotlivých skladeb, pohybující se na stupnici od hodnoty "celkem rychlá" až po "parní válec na rovince", a soustředíme se na další ukazatele, jako jsou skutečně bahnité kytary a neúnavné bicí, zůstane dost důvodů si ten hlasitý cirkus znovu a znovu pochvalovat. Newtonův nakřáplý hlas to celé pěkně zapouzdřuje do nikterak originální, ale povšechně v zásadě bezchybně zvládnuté práci na téma "co teď frčí v americkém metalu".
Je zajímavé, že i přes vyřčené poznámky ohledem originality je chuť se vracet ke starším album stále veliká. Ještě je sice příliš brzy, ale i tak si troufám tvrdit, že to bude i případ "Grand Blood". Na těch DOOMRIDERS je prostě něco, co je z toho davu zvedá na tribunu mezi ty, kteří mají tu čest k masám pod sebou promlouvat. Co to je, však těžko přesně definovat. Možná vše výšeuvedené, možná ještě něco navíc. A vůbec, není to nakonec úplně jedno?
Nakopávaná prdelí, díl třetí.
7,5 / 10
Nate Newton
- kytara, vokály
Chris Pupecki
- kytara
Jebb Ribley
- basa, vokály
Q
- bicí
1. Intro
2. New Pyramids
3. Mankind
4. Grand Blood
5. Bad Vibes
6. Dead Friends
7. Death In Heat
8. We Live In The Shadows
9. Gone To Hell
10. Back Taxes
11. Father Midnight
Grand Blood (2013)
Darkness Come Alive (2009)
Tour 7'' split s DISFEAR (2008)
Long Hair and Tights (split s BORIS) (2007)
Live From The Middle East (7'') (2006)
Black Thunder (2005)
Vydáno: 2013
Vydavatel: Deathwish Inc.
Produkce: Kurt Ballou
Studio: God City Studios
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.