Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Večer v režii šílených Američanů PERHAPS, při kterých jsem měl pocit, že THE MARS VOLTA narazili do budějických kapel soustředěných kolem promotérské skupiny NAAB a vyznavačů temného screama z Paříže CATHEDRAAL, nabídl pondělní program podzemního doupěte Pohoda v Plzni.
Když se člověk zadíval v devět hodin na prkna klubu POHODA, uviděl zvláštní čtyřku figur. Zpěvák s vesmírnou stříbrnou helmou, kterou zřejmě koupil na nějakém hodně ujetém srazu příznivců sci-fi, subtilní basák s pubertálním chmýřím pod nosem a rozkvetlou kudrnatou palmou na hlavě a kytarista, který by mohl z fleku nastoupit jako ten nejexotičtější charakter ze seriálu The Big Band Theory. Když však spustili svůj bezmála padesátiminutový set, který hráli bez pauz, podlomily se mi kolena a vzpomněl jsem si na kontroverzní reakce z devět let starého koncertu THE MARS VOLTA. Někteří tenkrát ten koncert vynášeli do nebes, někteří zatracovali. Já se řadím k té skupině nadšenců.
Samostatnou kapitolou pak byl zpěvák, který si často hlas moduloval různými efekty, občas nahalovaně řval, občas zpíval sám se sebou v oktávách a místy budil dojem romantického lamače srdcí u baladické části v poslední třetině setu. Po celý čas si ale ponechával na hlavě perverzní pokrývku hlavy a jednou svůj vizuál vylepšil masku Alberta Einsteina.
Screamo-blackové černokněžníky CATHEDRAAL mám velmi rád v jejich studiové tvorbě. Naživo jsem je slyšel potřetí a tento koncert hodnotím bohužel nejníže. Za prvé mi hodně chyběla druhá kytara, vystoupení díky odchodu kytaristy zdaleka nemělo takový tlak, jaký mělo mít a za druhé mi v kapele koncertně nesedí figura zpěváka, který vše nepříjemně teatrálně přehrává. Kdyby byl alespoň hercem dobrým a uvěřitelným, asi bych takový problém neměl. Jediná rada v tomto případě je pro CATHEDRAAL jednoznačná: vysrat se na pózování a divadelnictví a začít do toho dávat trochu toho srdíčka. Ani podivná kápě, do které se občas zachumlával zpěvák a ani hořící svíčky ničemu nepřidávají.
foto: Matěj Hošek
více fotografií: http://foto.mattesh.com/2014-02-17-cathedraal/
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
