Finská speedová omladina narukovala na scénu věru velmi razantně a solidně se etablovala povedenou prvotinou Ecliptica. Nic novátorského, pouze 24 - karátový speed metal s pořádnou dávkou jinošské mízy. Nu a po úspěšném albu následovalo turné po boku hvězd...Kterých poznáte snadno z druhého počinu Silence.

Až příliš snadno, bohužel. Po chytře naaranžovanému intru s procítěným přednesem nastupuje to, co fšicí kolokol dobře znají. Řemeslně dokonalá speedařina, postavená na ekvilibristice jedné kytary a pekelných klávesových jízdách. Provařený recept - duet neuroticky cvrlikajících kláves a pekelných elektrických čardášů, podpořená téměř nelidsky rychlým kopákovým dusotem. Tolkki a jeho straraši růžky vystrkují... Kdyby však šlo jenom o koncept totální ekvilibristiky všech členů kapely, opisování Arktiků jde však i do samotných kompozičních postupů. Stratovariovské duchovno, stratovariovská sóla, stratovariovské rytmické předěly a klasické riffové palby sekerníka.... Na Ecliptice se to dalo chápat jako úlitba mládí, ale od druhé fošny očekávám přeci jen větší procento vlastních nápadů.

Však nedostávám jich v míře dostatečné. Pánové umí semlít mnoho vlivů a umí je semlít tak, že z toho není žádný průjem, nýbrž pěkné, tuhé a po všech stránkách solidní... ehm, nechme toho. Zkrátka hudební obsah drží pohromadě. Myslím, že Sonata je jednou z nejrychleji hrajících speedových kapel. Palby jako singlová Wolf and Raven, nebo False News Travel Fast řádně provětrají bubínky a donutí vás mimoděk kulit oči, kolik vychytávek se dá v tom kvaltu vyseknout. Jenže, při vší úctě, všechny ty instrumentální onanie působí prvoplánově. Příjemný údiv nad efektně vyseknutými refrény a klávesovými plochami záhy vystřídá pocit “a co bude dál...”

Dál jsou tu pomalejší skladby, které Sonatě docela sluší. Kousky jako The End Of This Chapter či Tallulah nepostrádají silný citový náboj a konečně i důkaz kompoziční zdatnosti, který mi ve speedových úprcích unikal. Zamlouvá se mi způsob, kterým se do tvorby mladých severských smeček infiltruje taková ta gotická zasněnost a ledová láskyplnost. Arktici využívají semotamo i nějaké ty zvukové inovace, jenže traktorově brblající kytary v Land Of The Free, či pár vteřinový sampl ve Wolf and Raven, to je dost málo...

O Sonatě Arctice jsem minulého roku brblal jako o překvapení a velké naději. Paradoxně je však předskakování Stratovarius dost poškodilo. Instrumentálně vyzrálá kapela se skvělým zpěvákem a poutavými melodickými nápady dojíždí na přílišný respekt k autoritám. Prašť jak uhoď, pozitiva na Silence převažují. Řemeslně dokonale vyvedený speed metal, který by se ovšem zakrátko mohl stát partiovým zbožím, hodným tak shovívavého úšklebku...