Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pracovní porada ve studiu Hammer v Hamburgu někdy na počátku roku 2013:
Kolébavou chůzí přichází kapelník s účesem mladíka a s dohořívající cigaretou v ústech. Posadí se na okraj stolu, típne cigaretu a podívá se na své komplice. Podobně jako on již mají několik křížků na krku. „Pánové, musíme složit materiál pro novou desku, vydavatel tlačí. Pátral jsem po inspiraci. Maidni ani Priesti nám už neprojdou, mám však vynikající nápad. Sáhneme si do vlastního archívu. Sebereme pár nepoužitých riffů, nebo jen prohodíme pár akordů. Nic nového mě už řadu let nenapadá, ale tentokrát opravdu musíme znít alespoň jako my sami.“ „Jasně,“ ozve se kytarista Henjo, „takže začneme něčím hodně řízným?“ „Ne, právěže musíme pozvolna a dlouze, chtělo by to další „Rebellion In Dreamland“ nebo „Anywhere In The Galaxy“.Chceme vydat desku jako z dob, kdy jsme Weikathovcům dávali jednu smeč za druhou.“ Bubeník si začne podupávat pomalý rytmus a Kai spokojeně přikyvuje. Je v kapele nováček a tak se snaží kapelníka potěšit. „Přesně v tomto rytmu, dodáme nějaký mýtické téma. Co třeba Avalon? Tak pět minut pozvolna a pak to postupně nastartujeme. Gradaci dáme do závěrečného sóla a refrénu. Tohle přeci umíme dobře. Sborový refrén nesmí chybět. Dirku, pohraješ si s tím pak ve studiu, aby to znělo fakt hymnicky? A hned jako druhou skladbu musíme nasadit něco hodně rychlého.“ Basák dostává citelný parkinsonův tik do pravé ruky. „Co něco ve stylu „Ride The Sky?“ Kapelník se spokojeně usmívá a odhazuje svou nově natuženou patku. Jeho vize pomalu dostává konkrétnějších rozměrů.
Práce ve studiu pokračují a rodí se obrysy nového alba. „Pánové, mám melodii pro hlavní hit,“ pronese Kai a spustí první akordy. „To známe, to hrajeme na každém koncertě. Chceš dát „I Want Out“ jako bonus?“ Otáže se Henjo. Kapelník svraští čelo, otočí se, houpavým krokem opustí studio a zamíří k trafice na rohu ulice. „Asi má pravdu,“ říká si. „Ale ta melodie je fakt silná. Změním pár not a refrén se předělá. Text je hodně pitomej, ale nechám ho.“
Uplyne několik dní. Kapelník je od doby, co začali nahrávat, čím dál spokojenější. „Pánové, včera jsem dal pár panáků s Pietem Sielckem z IRON SAVIOR a máme další skladbu. Vlastně jsme její základy složili již na začátku osmdesátek, ale až nyní přišel její čas. A má super jméno, asi to použijeme pro celé album.“ Teprve až nyní si uvědomil, že vyrušil Dirka hrajícího pomalou melodii. Zaposlouchal se do ní, zamyslel se a s palcem nahoru odběhnul pro další krabičku cigaret.
Nahrávání muselo být na čas přerušeno. Kapela vyrazila na turné společně s HELLOWEEN: Hellish Rock Tour Part II. Další nápady se urodí na cestách. „Chytlavé popěvky budu psát pro Michaelův UNISONIC a GAMMA RAY vrátím tam, kam patří,“ říká si Kai sám pro sebe. Sáhne si do lednice pro další pivo a začne si podupává rytmus „Pale Rider“, „tahle skladba bude na koncertech fungovat“. Usrkne si piva a sleduje krajinu ubíhající za oknem autobusu. 18. listopadu, zrovna když byli na cestě do Guatemaly, je zastihla zpráva o požáru hamburského Hammer Studia. Shořely všechny materiály, vybavení a nástroje, co se tam za dlouhá léta nashromáždily. Nezbude, než nahrávání dokončit někde jinde.
Nahrávání se pomalu blíží k závěru. Kapela dává dohromady pár posledních nápadů. Kai soustředěně běhá prsty po strunách své kytary značky ESP. „To už jsi hrál,“ přeruší jej Dirk. „Nehrál, copak to neslyšíš. Tohle je rychlejší, thrashovější. Jmenuje se to „Seven“.“ „Je to fakt dobrý, jen...“ basista nasadí opatrnější tón. „Neměl bys to s tímhle riffem tak přehánět.“ „Tenhle riff je esencí GAMMA RAY!“, naštve se Kai. „Prostě to tam bude.“ „Henjo,“ otočí se ke kytaristovi, „včera jsi říkal, že máš nějaké majestátné zakončení. Něco epického?“
O několik dní později se kapela schází pro poslední studiové úpravy. Všichni jsou nadmíru spokojeni, především kapelník září nadšením. „GAMMA RAY je zpět, pánové. Škoda, že se na nás předloni Dan vybodnul.“ Michael Ehré se na něj ublíženě podívá. Kai jej však ignoruje. Bere do ruky obrázek nového obalu s černobílým provedením Fang Face a pohvizduje si jednu z nových melodií.
GAMMA RAY přešlapují na místě už tak dlouho, že se nachází v uctivě hluboké jámě. „Empire Of The Undead“ je lepší než desky předchozí, ale to jenom díky tomu, že tentokrát vykrádají hlavně sami sebe. Konečně těm speed metalovým veteránům došlo, jak vypadá tvůrčí důchod rockových hvězd. Starší kapely to tak praktikují již dávno. GAMMA RAY tak, jak jsme je kdysi měli rádi!
1. Avalon
2. Hellbent
3. Pale Rider
4. Born To Fly
5. Master Of Confusion
6. Empire Of The Undead
7. Time For Deliverance
8. Demonseed
9. Seven
10. I Will Return
I když Gamma Ray poslední dobou taky už moc nežeru a taky mám pocit že dýně jsou v lepší formě tak musím uznat že letos se to dost povedlo. A to hodně dost. Náladou to u mě probouzí Land Of The Free hlavně se tu opět objevila ta bonbastičnost kterou jsem už dlouho postrádal.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.