LUX OCCULTA - jméno, které mnohému mladšímu posluchači možná už ani moc neřekne. Tak pro připomenutí: polská, původně blackmetalová kapela, která si získala fanoušky svým netradičním pojetím, přičemž oceňována byla zejména její poslední dvě alba - „My Guardian Anger“ (tady už zub času přeci jen poněkud zahlodal) a především pak „The Mother And The Enemy“, na svou dobu opravdová klasika, kterou lze klidně označit za Bibli tehdejšího avantgardního metalu. Deska, kde se přirozeně snoubí metal s elektronikou, jazzem, trip-hopemi i jinými prvky, bez problému obstojí i dnes a její jedinou chybou tak vlastně je, že předznamenala rozpad či, lépe řečeno, mnohaletou přestávku ve fungování kapely. Ta se nakonec protáhla na více než deset let a přestože sem tam nějaké info problesklo, až v roce 2012 oznámil kytarista Vogg (též DECAPITATED), že skládá nový materiál. Se vším si dal podle všeho dost záležet, a LUX OCCULTA tak přicházejí s novinkou až letos na jaře.

Jaká je? Především se na ní kapela oprostila od veškerého metalu, což si již stihlo vysloužit některé rozporuplné reakce. Tato skutečnost však nevypovídá nic o kvalitě nahrávky. O té se totiž dá hovořit pouze v superlativech. Pro přibližnou představu stačí představit si nemetalové pasáže užité na „The Mother And The Enemy“, rozprostřít je na plochu dlouhohrajícího alba a přidat něco (pár let zkušeností) navrch. Elektronika, ambient, trip-hop, jazz, EBM, akordeon, polština, francouzština, babky v krojích, lidové písně, pár tvrdších kytar, skvělá temná atmosféra lákající k nočním procházkám v ulicích pod Wavelem a vlastně mnohem víc. Jakkoliv je člověk skeptický k všemožným návratům či réunionům, tento se opravdu povedl. A jakkoliv je skeptický i k nemetalovým nahrávkám druhdy (black)metalových kapel, ani v tomto případě není co vytknout. Tak dobře jako LUX OCCULTA se s tímto fenoménem totiž doposud vypořádal jen málokdo. Vše je naprosto přirozené, uvěřitelné a synergicky znějící. Žádná přeplácanina, žádný na sebe násilně naroubovaný mišmaš. Jen volně plynoucí hudba.

„Kołysanki“ vás však k lahodnému spánku rozhodně neukolébají. Tedy ne, že by byly zrovna nepříjemné, ale působí spíše hypnoticky a dle mých zkušeností u jedné poslechové seance většinou nezůstane. Ona ta necelá hodina hracího času prostě nějak nestačí.

Tak teď už jen...kdybyste šli čirou náhodou někdy večer od Krakova s touto deskou v uších...dávejte pozor na cestu a nenechte se atmosférou alba příliš pohltit. Aby vás nakonec nevezl pohřební vůz značky Fiat. Zajebiste!