Do posledního místečka naplněný koncertní sál, bohatý výběr „merchandisingu“ v přísálí a údaj o 880,- Kč na vstupence, to všechno by člověk asi jen těžko čekal od kapely, která vydala poslední řadové album v roce 1990. Přesto to tak legendární gotici THE SISTERS OF MERCY, resp. jejich ústřední persóna a hybatel Andrew Eldritch, mají zařízeno, a alespoň z hlediska podnikatelského záměru takovému přístupu rozhodně nelze nic vytknout. Horší už to ovšem je z pohledu fanouškova a zejména pak toho, který pravidelně doráží na koncerty. Má-li totiž každé živé vystoupení milosrdných sester být takovým, jaké bylo i to v sobotu v pražském divadle Archa, pak rozhodně není daleko čas, kdy začnou přítomné davy nebezpečně řídnout.

Jistě, image si žádá své, a není sporu o tom, že od samorosta Eldritche asi těžko můžeme čekat nějaké rozzářené úsměvy a nekonečné proslovy. Aby ovšem svůj kontakt s publikem minimalizoval jen na jednu jedinou úklonu na samotném konci a jinak kromě zpěvu neotevřel ústa, a aby zároveň ani náznakem neukázal, zda a jestli se mu vůbec líbí to, co se svými spoluhráči produkuje, to mi skutečně přišlo malinko nedůstojné, zejména pak po sympatickém výkonu předskakujících temných elektroniků LOSERS, kteří svojí produkcí doslova žili a dýchali.

Když k tomu pak připočtete fakt, že drtivá většina vystoupení THE SISTERS OF MERCY (v praxi tedy Andrew Eldritch a kytaristé Chris Catalyst a Ben Christo, jimž sekunduje už jen starý známý automat Dr. Avalanche, přes nějž se pouští všechno ostatní) se odehrála za velmi hustou „uměleckou“ mlhou, přes kterou toho opravdu nebylo moc vidět, je zřejmé, že můj poněkud smíšený dojem z vystoupení legendy je nejspíš na místě.

A to přestože zcela samozřejmě přišly ke slovu i mnohé klasické hity britské ikony gotického rocku, včetně několika „nových“ skladeb, tedy skladeb, které už skupina živě hraje několik let, ale studiově je dosud nezvěčnila („Crash And Burn“ nebo „Still“). V tomto případě však bohužel (pro změnu) zaúřadovalo mizerné nazvučení, v němž se zejména ztrácel Eldritchův zpěv, což byl pochopitelně další problém, který celkovému dojmu z výkonu skupiny znovu příliš nepřidal.

V opravdu rychlém sledu za sebou tedy za nějakou hodinu a dvacet minut zaznělo na dvacet skladeb v drtivé většině originálních skladeb, představujících slušný průřez kariérou kapely, v nichž osobně mi z očekávaných věcí chyběla snad jen „Dominion/Mother Russia“. THE SISTERS OF MERCY v nich nepředvedli nic strhujícího, ale zase na druhou stranu o žádný vyložený propadák také nešlo, to bych Angličanům křivdil. Skalní fanoušek byl nejspíš i tak potěšen (zase tak často k nám, pravda, Eldritch a spol. nejezdí), ti ostatní však mohli odcházet v poněkud nejednoznačném rozpoložení. Protože srdce, to je něco, co se při živých vystoupeních setsakra počítá, a gotika negotika, mělo se by jeho prostřednictvím hrát i v případě takové hvězdy, jakou leedské sestry stále ještě jsou.

Setlist:

„More“, „Ribbons“, „When You Don´t See Me“, „Blood Money“, „Alice“, „Crash And Burn“, „Gift That Shines“, „Still“, „Amphetamine Logic“, „Top Nite Out“, „Arms“, „Valentine“, „Flood II“, „This Corrosion“, „Kiss The Carpet“, „Lucretia My Reflection“, „Vision Thing“, „First And Last And Always“, „Misirlou“, „Temple Of Love“